Není zdravý rozum jako zdravý rozum

Inoforum | 9. 8. 2012 | David Karow

Redakcí aktualizováno 13.8.2012.

V nebývale rozsáhlém komentáři nebývale rozsáhlého rozhovoru ČESKÉ POZICE s podnikatelem Zbyňkem Frolíkem vyslovil 2.8. profesor Jiří Chýla řadu soudů založených na zdravém rozumu (Jiří Chýla: Současná veřejná podpora firemních inovací odporuje zdravému rozumu). Rozuměj: zdravému rozumu prof. Chýly. Velmi rád čtu přemýšlivé články pana profesora, když píše o věcech, kterým – na rozdíl od většiny současníků i ode mne – rozumí.  Tento jeho komentář je však bohužel ukázkou toho, co se stane, když odborník v nějaké oblasti začne aplikovat svůj „zdravý rozum“ na věci, kterým příliš nerozumí. Pana Frolíka osobně neznám a nemám žádný důvod se ho zastávat (jistě by to dokázal kvalifikovaněji sám – patrně, kdyby o to stál), ale některá tvrzení autora zmíněného článku opravdu zasluhují reakci.

Nechci polemizovat se statistikami a čísly, která čtou Z. Frolík a J. Chýla jinak. Dokonce ani nechci polemizovat s názory na selhání či neselhání trhu podle definice EU: myslím, že ohánění se směrnicemi EU v diskusi mezi gentlemany, je podpásovka – většina jich je tak účelových a nesrozumitelných, že do slušné společnosti příliš nepatří. Jde mi však o základní etické východisko prof. Chýly, které jsem pochopil takto: LINET spoluvlastněný  a řízený Z. Frolíkem je velký podnik a monopolista, který na dotace na výzkum a vývoj prostě nemá nárok. Pokud ho stát podporuje, narušuje trh. Státní dotace, které dostává, by měly místo toho jít do ústavů Akademie věd. Pan profesor Chýla bohužel zcela přehlíží jednu věc: LINET nikdo v jeho současné velikosti nezaložil (jako je tomu u ústavů AV), nikdo mu monopol neudělil (mimochodem, jedná se o dominantní pozici na trhu, nikoliv o monopol). Situace, ve které je LINET dnes, je výsledkem obrovského tvůrčího úsilí Zbyňka Frolíka a jeho týmu. A pokud se nebudou hodně snažit, tak v této situaci za pět let být nemusí. Dotace na výzkum a vývoj dává stát podnikům z jednoduchého důvodu: jedná se o aktivity z podnikatelského hlediska tak rizikové, že odpovědní lidé, kteří nepracují se státními, ale s privátními penězi se do nich pouštějí jen neradi a velmi opatrně. Dotací (která na rozdíl od dotací výzkumných institucí nazývaných granty nikdy není 100 %, ale spíš něco okolo 50 %) stát snižuje riziko tohoto podnikání a tím podniky stimuluje k tomu, aby se do nich vůbec pustily. Chápu, že akademickému uvažování je to možná obtížně pochopitelné, ale je jedno, jestli je podnik velký nebo malý – to riziko je stejné. A u úspěšného podniku je daleko vyšší pravděpodobnost, že dotace bude využita ke smysluplným výsledkům, než u podniku neúspěšného.

Myslí si opravdu prof. Chýla, že LINET by měl větší nárok na dotaci, kdyby byl malý a neúspěšný? Asi ano, neboť explicitně tvrdí, že stát by měl dotace přidělené LINETU využít na podporu jeho konkurence. Opravdu to myslí pan profesor vážně? Stát by měl podle něj cíleně zasahovat tak, aby proti těm úspěšným podporoval ty neúspěšné pod heslem konkurence na trhu? Není to spíš tak, že by stát měl usilovat o vytváření konkurenčního prostředí (např. férovým a transparentním přístupem ke státním zakázkám, dlouhodobou a předvídatelnou daňovou politikou atd.) než rozhodovat, kdo je ta správná konkurence a kdo ne?

Přeskočím diskusi pana profesora o oprávněnosti dotací Arcelor Mittal Ostrava nebo ÚJV Řež, sám o nich mám určité pochybnosti. Rozhodně se však domnívám, že hodnotícím kriteriem by měla být kvalita realizovaného výzkumu a vývoje, jeho očekávané přínosy a kvalita jeho realizátora, nikoliv jeho velikost. Tvrzení pana profesora, že „stát tu není od toho, aby finančně podporoval „jakoukoliv činnost“ vedoucí k vyšší daňové výnosnosti, ale jen tam, kde není sám trh dostatečně rozvinut“ jako reakce na citát pana Frolíka je potom již vysloveně úsměvné: pokud totiž v ČR opravdu někde není trh rozvinut, tak je to právě oblast inovací a zavádění nových produktů do realizační praxe!

V části nazvané přehlídka kuriozit pan profesor Chýla odhazuje poslední snahu předstírání nadhledu: opravdu natolik rozumí balicím strojům, detekci emocí v nestrukturovaných datech nebo automatizaci kalhotové konfekce, aby se cítil povolán vyjadřovat se kriticky k vývojovým projektům již podle jejich názvu? Nepoložil si nikdy otázku, kolik asi zdánlivě „směšných“ názvů by laik mohl nalézt v seznamu vědeckých grantů?

Závěrečná polemika o zeštíhlení AV, vhodných modelech a Max Planckových a Frauenhoferových institutech pak připomíná dialog slepého s hluchým. Nikdo, ani Zbyněk Frolík ne, u nás nevolá po zrušení Akademie věd. Jde však o proporci základního a aplikovaného výzkumu a vývoje v podmínkách malého státu. A to je legitimní otázka, ke které by se mělo přistupovat odpovědně a ne denuncováním a zesměšňováním protistrany. A ten zdravý rozum je vůbec nejhorší: znám opravdu řadu podnikatelů, kteří – na rozdíl od Zbyňka Frolíka – mají pocit, že vědci jsou v lepším případě skupina hračičků a podivínů, v horším případě pak banda darmožroutů, kteří za peníze daňových poplatníků patlají něco, čemu nikdo nerozumí a co k ničemu není. Říká jim to jejich zdravý rozum. Prof. Jiřímu Chýlovi říká jeho zdravý rozum pravý opak. No, pokud dvě tak významné společenské skupiny jako jsou podnikatelé a vědci (naštěstí ne všichni jsou tak kategoričtí jako mnou citované příklady) se stále drží svých zdravých rozumů, pak není divu, že to u nás s vědou, vývojem a inovacemi vypadá tak, jak to vypadá – moc slavně ne. A nesvádějme to na politiky: pokud vědci a podnikatelé nenajdou rozumnou míru společné řeči, tak to ani slavně vypadat nebude. A ke zlepšení tohoto dialogu pan profesor Chýla svým komentářem rozhodně nepřispěl.

David Karow, nezávislý publicista

Čtěte také: