Experimenty s přípravou materiálů v různých přetíženích a ve stavu beztíže jsou podle odborníků velmi zajímavou a ne zcela prozkoumanou oblastí základního výzkumu. “Zařízení Gravarc umožní připravit uhlíkové nanokompozitní materiály, které budou následně analyzovány. Tyto materiály, zahrnující např. uhlíkové nanotrubky, nanočástice a fullereny, se dnes těší velké vědecké pozornosti díky možnému budoucímu použití v mechanice, mikroelektronice či medicíně,” vysvětlil Vít Kudrle z Ústavu fyzikální elektroniky, který je odborným garantem projektu.

Projekt Gravarc, jehož autory jsou studenti oboru Fyzika plazmatu Jiří Šperka a Pavel Souček, se úspěšně kvalifikoval do kampaně Spin Your Thesis! Ta je každoročně vyhlašována Evropskou kosmickou agenturou a umožňuje univerzitním studentům provést vlastní vědecký experiment ve výzkumném středisku ESA v Noordwijku v Nizozemsku.

Projekt je kromě ESA podporován a financován také ze zdrojů MU a České kosmické kanceláře.

Celý rozhovor pod odkazem výše.

Odborní pracovníci školy v laboratoři provádějí testování nových technologií pro zvýšení komfortu vnitřního prostředí a snížení energetické náročnosti budov. Společnosti Siemens do laboratoře dodala řídicí systém Diego. “Při návrhu řídicího systému pro projekt Clear-up jsme spolupracovali i s vývojovým oddělením naší společnosti ve švýcarském Zugu. Technici a obchodníci naší divize tak dostali jedinečnou možnost seznámit se s technickými řešeními, která se na trhu objeví třeba až za několik let,” uvedl Jiří Jirskovský, ředitel divize Building Technologies společnosti Siemens.

V rámci projektu bylo moderními systémy řízení technických zařízení budov (TZB) vybaveno sedm kanceláří Katedry technických zařízení budov Stavební fakulty ČVUT v Praze, v nichž se v reálném provozu testují nové materiály, prototypy čidel a standardizované řídicí algoritmy. Všechny místnosti jsou vybaveny novým systémem vytápění a větrání, vybrané místnosti byly osazeny systémem osvětlení pomocí automaticky řízených stmívatelných svítidel a pokročilým systémem stínění oken (elektricky ovládané žaluzie). V kancelářích se měří teplota, relativní vlhkost, koncentrace CO2 a organických rozpouštědel, množství větracího vzduchu, spotřeba tepla pro vytápění, resp. elektrické energie pro chlazení a míra osvětlení v místnostech a na jednotlivých pracovních místech. Součástí systému laboratoře TestBed jsou rovněž venkovní meteocentrály a monitoring otevření dveří, oken a přítomnosti osob. Všechny hodnoty se ukládají a archivují v řídicím systému budovy (Building Management System – BMS) a následně se využívají pro vyhodnocení a optimalizaci testovaných prvků systému.

Ve snaze získat relevantní data a zajistit objektivní výzkumné závěry byla kromě budovy Stavební fakulty ČVUT, postavené v 70. letech, otevřena druhá laboratoř Test Bed, a to v budově zcela jiného charakteru: v moderní stavbě šýcarského sídla společnosti Siemens ve Steinhausenu.

„Projekt Clear Up je unikátní především komplexním pohledem na moderní technologie, určené k tvorbě zdravého vnitřního prostředí budov při minimální spotřebě energie,“ uvedl profesor Karel Kabele, vedoucí Katedry TZB a řešitel projektu Clear-Up, a dodal: „Jedná se o jednu z prvních aplikací, na které lze za reálných provozních podmínek sledovat skutečné chování a interakce jednotlivých subsystémů, jako je vakuová izolace v obvodových stěnách, materiály s fázovou přeměnou uplatněné v omítkách, fotokatalytické nátěry na stropech, pokročilé systémy stínění a umělého osvětlení, nové senzory a celá řada dalších prvků. Pro fakultu je zřízení tohoto testovacího zařízení, vybaveného nejmodernějšími řídicími a monitorovacími systémy, velkým přínosem umožňujícím dalším generacím české technické inteligence podílet se na vývoji špičkových technologií.“

Podle předběžného harmonogramu by výzkumná část projektu měla trvat do října 2012. Poté budou výsledky studií implementovány, prakticky demonstrovány a uvedeny v život na stavbě hotelového komplexu v Cádizu ve Španělsku.

Více se o projektu Clear-up dozvíte zde.

Celkové náklady na realizaci projektu se pohybují zhruba kolem 174 milionů korun, z nichž převážná část (85 %) bude hrazena z prostředků Evropské unie. Z této částky půjde 85 milionů na výstavbu nových laboratoří a operačních či chovných jednotek pro experimentální zvířata a 40 milionů na jejich vybavení nejmodernějšími přístroji. Se zahájením vědeckého programu se počítá od začátku roku 2013 a bude se na něm podílet 31 výzkumných pracovníků.

Izrael s jeho omezenými přírodními a dříve i finančními zdroji a dosud problematickými vztahy s bezprostředními sousedy si nemohl dovolit výzkum pro výzkum, a také jej nikdy nepěstoval. Bylo třeba kreativních řešení a rychlého transferu technologií do praxe.

Celý článek pod odkazem výše.

V Česku je situace o to komplikovanější, že dlouhodobé ignorování světových trendů vedlo k téměř neřešitelné situaci: žádná reforma nebo „řešení“ krize již nestačí, ale musí být dán průchod organické transformaci celého systému vzdělávání.

(Americká výzkumná firma McKinsey uzavřela již v roce 2009, že pokles výsledků studentů českých základních a středních škol od roku 1995, může zemi do roku 2050 stát 11 % HDP. Taková ztráta krve! Výsledky českého základního a středního školství klesají, což ohrožuje ekonomickou konkurenceschopnost České republiky. Výhled do budoucna je negativní a odkládání řešení znamená rekordní růst nákladů. I přesto spočívá základní problém ve vzdělávání profesionálním a vysokoškolském, protože až tam dochází k přímé konfrontaci s tržním uplatněním v zaměstnání. Žádné vylepšení základních a středních škol nepomůže, když i chabé výsledky pak nekvalitní terciární vzdělávání „zkazí“.)

O to podivnější je, že se současná debata soustřeďuje na školné versus zápisné, stabilizaci rozpočtů ministerstva, zvýšení platů učitelů a uspokojování sebepoškozujích požadavků třídy studentů, kteří do svého vzdělání neinvestovali a nemíní investovat ani korunu. Přitom jsou náklady na jednoho studenta, v průměru, přes 42 tisíc korun ročně (30 až 170 tisíc ročně), což představuje dvojnásobek průměrného platu v ČR. Někdo to jistě platit musí, bez ohledu na výsledky. Kdo?

[citace1]Stabilizační administrátoři, obzvláště ve vleku politických zájmů stran, určitě situaci nevyřeší, ale spíše zhorší. Peníze samy nikdy kvalitu vzdělávání netransformovaly, ale spíše jen „zlepšily” – tj. pouze upevnily fungování existujícího modelu, Tím se vlastně situace zhoršuje. Mezinárodní porovnávání finančních výdajů je neefektivní bez rozboru obsahu, struktury a kvality vzdělávacích modelů.

České ulpívání na rakousko-uherském modelu (charakterizovaném standardizací, stejností, konzervatismem, důrazem na „biflování“ informací, atp.) přetrvalo jak První republiku, tak celé období komunismu, ale i posledních 22 let post-komunismu. Dočkali jsme se také současného vyčerpání a úpadku i kdysi tak konkurenceschopného modelu anglosaského. To již je nezáviděníhodná situace.

Stačí si připomenout nejen 30% nezaměstnanost absolventů ve Španělsku, ale i „ztracenou generaci“ v USA, a fakt, že univerzitní absolventi v Číně mají poprvé v historii nižší platy než řemeslníci a dělníci. To vše nás ještě čeká. V novém světě již nestačí něco vědět, ale hlavně je třeba něco umět. Náš svět je stále méně o informacích a stále zásadněji o znalostech. Informace se staly komoditou a skutečné znalosti jsou „placeny zlatem“. Je mýtem, že vzdělání vede k vyšším platům; záleží na tom, jaké vzdělání?

Navíc, stimulace a finanční podpora vzdělávání pro konkurenceschopnost, ze strany EU, byla v ČR v podstatě zlikvidována politickou neschopností ochránit čerpání finančních prostředků před korupcí, plýtváním a [rakousko-uherským] byrokratismem. Přidání další vrstvy vysokoškolských administrátorů to nemůže vyřešit.

Je třeba se zamyslet nad vlastním účelem vzdělávání, rolí tzv. „akreditačních komisí“, rozdílem soukromého a státního vzdělávání, vztahy ke sféře zaměstnavatelů, otázkou „školného“, atp. Požadavky transformace už jsou takové: v ČR nejde o „reformu“, tj. drobné změny při zachování všeho zásadního, ale o přehodnocení celého systému a jeho smyslu. Jsme v druhé dekádě 21. století a je nejvyšší čas.

****

Co je účelem vzdělávání?

Zcela jistě to není a nemůže být odpovídání na otázky, které shrnují „látku“ přednesenou špatně placenými interprety „akreditované“ práce jiných lidí. Zcela jistě to neznamená přeplňovat mladé mozky předžvýkanými fakty a informacemi, obzvláště ne v éře internetu. Určitě je důležitější umět otázky klást než na otázky odpovídat. Určitě jsou znalosti a um (tj. akce) důležitější než informace a vědomosti (tj. popis akce).

Hlavním cílem je produkovat lidi, kteří umějí dělat nové věci, ne pouze opakovat to, co vytvořily předchozí generace. Potřebujeme lidi tvůrčí, vynalézavé a objevné. Je třeba formovat mysl, která je kritická, umí sama ověřovat a nepřijímá automaticky vše, co je jí nabízeno. Potřebujeme jedince, kteří jsou schopni kritiky a umí rozlišovat mezi názorem, interpretací a dokázaným faktem. Absolventi se musí co nejdříve naučit – aktivně, sami o sobě a s pomocí studijních zadání – vyhledávat své vlastní informace a řešení, rozlišovat mezi pouhým nápadem a myšlenkou, která je dokazatelná a realizovatelná, tj. inovací. Proč jsou všechny tyto vlastnosti žádoucí a potřebné? Protože přidávají hodnotu k věcem, které již jsou. Účelem vzdělávání je přidávat hodnotu.

****

Omezování myšlenkové diferenciace, standardizace a učení se stejné věci, často jeden od druhého, vede ke vzdělanostní monokultuře – explicitní to cíl Rakouska-Uherska, ale velmi pochybná potřeba vzdělávání v 21. století. Jako každá monokultura, tak ani vzdělanostní monokultura není dlouhodobě udržitelná, ani obranyschopná v případech, kdy dominantní paradigmata nefungují – jako je tomu právě dnes. Monokultuře napomáhají ani tzv. akreditační komise, „mainstream“ publikace a tzv. „best practices“, které pod rouškou zvýšení kvality omezují diferenciaci, zpochybňují inovace a trestají originalitu.

S monokulturou souvisí také intelektuální incest, který je následkem separace fakult, izolace hostujících zahraničních profesorů, nedostatečná pohyblivost a zaměstnanecká výlučnost vzhledem k jediné instituci.

****

Zajisté nikdo nechce, aby vzdělávání nepřidávalo hodnotu jedinci, rodině i společnosti, ale spíše ji ubíralo. Jak by taková společnost vypadala? Jak by asi fungovala bez přidávání hodnoty?[citace2]

Společnost McKinsey vyčíslila, že dosavadní pokles výsledků českého vzdělávání jen v základním a středním školství by zemi stál až 11 procent HDP ročně, tj. 400 miliard Kč ročně do r. 2050. Česko se vbrzku stane zdrojem méně hodnotné pracovní síly za relativně vysokou cenu; sen o znalostní společnosti je stále v nedohlednu.

Přidaná hodnota vzdělávání je důležitá především ve státním vzdělávacím sektoru, jehož produkt není oceňován tržně, ale financován (často nedobrovolně) z prostředků vybraných od daňových poplatníků. Tyto finanční oběti „pro společnost“ by měly vykazovat rostoucí přidanou hodnotu. Při klesající přidané hodnotě je vzdělávání financované státem (tj. z daní) hospodářskou brzdou. Měření a uveřejňování přidané hodnoty je proto nejdůležitější právě ve státním sektoru.

Kvalita nabízeného vzdělávacího procesu je v popředí zájmu studentů, rodičů, zaměstnavatelů, regionální samosprávy, členů fakulty i administrativy, ale i daňových poplatníků, obzvláště v zemích, kde je vzdělání “zadarmo“ (tj. placeno z daní). „Nic na světě není zadarmo“ je třeba učit hlavně naše děti.

****

Vzdělání „zadarmo“ totiž nemá zákazníka. Když dostanete pytel jablek zadarmo, tak nejste zákazník, ale prostě kolektivem obdarovaný příjemce. Jsou-li v pytli i shnilá jablka, tak nemáte ani morální právo si stěžovat: prostě je přijmete a stěžovat si, ani vracet je nebudete. Hodnota takového pytle jablek zůstává neznámá. Jestliže stejný pytel jablek koupíte, pak jste zákazník, hodnota je známá a shnilá jablka budete reklamovat, vracet a žádat náhradu. Po čase budou ty pytle „zadarmo“ výrazně nižší kvality než pytle pro zákazníky.

Tak je tomu i s českým vzděláváním. Proto jsou ve svobodně fungujících společnostech soukromé univerzity úspěšnější než státní – protože hodnota jejich vzdělání je známá a vyčíslitelná. Kvalita bez hodnoty není kvalitou, ale spíše ztrátou času, peněz a energie. Proto je třeba měřit kvalitu univerzity (a vzdělání obecně) pomocí přidané hodnoty.

****

Jako příklad lze uvést moji mateřskou University of Rochester (Simon School of Business), která užívá míru ROI (Return on investment) a je na 15. místě globálně. Spočítáme, kolik průměrný student zaplatí za titul MBA (školné, poplatky, osobní náklady) plus celkový ušlý plat během trvání studia. Medián pre-MBA platu se pak odečte od mediánu post-MBA platu a tímto rozdílem se vydělí suma celkových nákladů na MBA. Výsledek je počet roků, které průměrný student potřebuje k realizaci návratu investic. (Pro Rochester je průměrná návratnost 4,33 roků.) Kolik roků je to pro českého studenta „zadarmo“?

V případě socialistického „studia zadarmo“ lze započítat průměrné státní a instituční náklady na studenta dané instituce. Porovnání přidané hodnoty ROI pak vystihuje alespoň efektivnost srovnávaných institucí.

Existuje řada institucí, které se vzpírají měření přidané hodnoty a svoji existenci obhajují, i když takovou hodnotu neznají, nepřidávají a často i ubírají. Žádná společnost nemůže prosperovat, když její vzdělávací instituce nepřidávají měřitelnou hodnotu příštím generacím. Studenti přicházejí s určitou úrovní znalostí, informací, dovedností a expertízy. Jak jsou tyto úrovně změněny vzdělávacím procesem při jejich odchodu – jednotlivě, skupinově i v průměru?

****

Měření faktorů přidané hodnoty však může být obtížné:

1. Hodnota má více dimenzí; nejde jen o jednu schopnost, ale o celý soubor navzájem se posilujících a doplňujících schopností.

2. Instituce jsou odlišné; každá univerzita se zaměřuje na přidávání různých a konkurenčně diferencovaných souborů schopností.

3. Efekty vzdělávacího procesu se projevují v čase: rychleji, pomaleji, nebo nikdy.

4. Složitost a náklady: měření přidané hodnoty může být složité a drahé. Proto je třeba hledat míru, která je efektivní, jednoduchá a nenákladná.

****

Objektivním, spolehlivým a snadno měřitelným kriteriem je míra umístění absolventů (MUA) na trhu práce (podniky, instituce, univerzity). Obecně MUA odráží jak kvalitu studentů, které daná instituce přitahuje na vstupu, tak i přidanou hodnotu, která absolventy charakterizuje na výstupu, tj. při umístění na trhu práce.[citace3]

MUA není ovlivněna expertním, akreditačním nebo statistickým zkreslením či chybou, není zatížena multifaktorovým subjektivním „vážením“ kriterií a lze ji propočítat „na hlavu“ a tak minimalizovat vliv velikosti a reputace instituce.

Poměrně snadno lze MUA rozšířit nejen o časovou dimenzi (při promoci, po půlroce, po roce, atp.), ale také o hodnotu umístění, jako je plat u podniku nebo index reputace u akademické instituce.

Použití MUA je založeno na faktických datech a produkuje ranking (žebříček) institucí, který odpovídá všeobecnému chápání kvality lépe než jiná kriteria, často založená na snadno manipulovatelných subjektivních, posudkových a emočních interpretacích nepřesně měřitelných údajů.

Chce-li někdo „manipulovat“ MUA, aby zlepšil parametry umístění svých absolventů, pak může zkusit aktivní pomoc s umístěním, získat kvalitnější studenty, zvýšit úroveň a praktickou použitelnost jejich vzdělání, anebo komunikovat s perspektivními zaměstnavateli o skutečných potřebách konkurenceschopnosti jedince, podniku, regionu a národa. Všechny takové „manipulace“ jsou pozitivní a v každém případě pro studenta i jeho zaměstnavatele žádoucí.

Pro státní instituce socialistického typu („zadarmo“, placené z daní) je chování rektorů určeno státním nastavením kriterií pro přidělování peněz z rozpočtu, např. podle počtu: 1. přijatých studentů (maximalizace počtu přijatých při sníženi jejich kvality); 2. graduovaných studentů (maximalizace počtu absolventů při snížení náročnosti studia); 3. umístěných absolventů (maximální umístění při snížení kvality a hodnoty pozice); 4. umístěných při průměrném platu či v dané platové kategorii (maximalizace umístění podle výše platu); 5. počtu pracovních míst vytvořených absolventy (maximalizace podnikatelských schopností absolventů), atp.

Každé kriterium má za následek odpovídající chování a potřebné schopnosti vedení dané instituce. Žádná změna kriterií není bez následků; každá změna kriterií má přímý dopad na kvalitu instituce. Je proto více než překvapivé, že by kterýkoliv stát užíval první nebo i druhé kriterium (viz výše) a tak dlouhodobě ohrožoval kvalitu a hodnotu vzdělání, otevřel brány manipulaci a korupci, ignoroval potřeby konkurenceschopnosti podniků i společnosti a odřízl zodpovědnost a garance za své vlastni studenty okamžikem udělení titulu. Škody na vzdělání takto napáchané jsou pak dlouhodobě nenapravitelné.

Je-li zachování státního vzdělávání „zadarmo“ politicky žádoucí, pak stačí umožnit soukromým univerzitám tvorbu své vlastní, měřitelné kvality a nepodřizovat je státním akreditačním komisím, které uměle udržují jejich kvalitu na nižší úrovni, než je úroveň státní. Stačí prostě vytvořit alternativní volbu, která pomůže uchazečům o vzdělání řešit rozpory mezi kvalitou, uplatnitelností a náklady, podle jejich vlastního, zákaznického uvážení.

****

Podíváme-li se pak na nejlepší světové university podle poměru počtu studentů k velikosti fakulty (Student-to-Faculty Ratio), tj. jediné globálně použitelné míry kvality výuky, dostaneme: 1. Cambridge, 2. Harvard, 3. Yale, 4. UCLA, 5. MIT, 6. Oxford, 7. Imperial College, 8. Chicago, 9. Caltech, 10. Princeton, atd., podle očekávání. Není pak divu, že Karlova univerzita je až na 267. místě, těsně před australskou Wollongong a za německým Darmstadt.

Cílem vzdělávání je také potřebná diferenciace institucí podle obsahu a formy výuky, aby se zamezilo intelektuální monokultuře a znalostnímu „gleichschaltung“. Potřeby zaměstnavatelů jsou velmi různorodé a rychle se měnící podle výkyvů globální konkurenceschopnosti. Programy „zakreditované do zákrytu“ stejnosti určitě nesplní náročné potřeby měnící se konkurenceschopnosti. Kriterium MUA, ve všech svých variacích, měří přidanou hodnotu spolehlivě. Kvalita, která není umístěna a zapojena do procesu uspokojování zákazníka není kvalitou, stejně jako přidaná hodnota bez odpovídajícího hodnotného uplatnění není hodnotou, ale spíše ztrátou pro společnost.

I pro řešení tzv. důchodového problému, je jistě důležitější dobře placená pracovní místa generovat, a tak stimulovat i porodnost, než nechat administrátory vyrovnávat rozpočty.

****

Problém transformace vzdělávacího systému nespočívá v nedostatku efektivních kriterií, inovačních řešení a správných nastavení systémových parametrů. Rozhodující je jak s fundamentální kvalitativní transformací začít, jak nastavit klíčové spouštěče transformace, jako 1. Nová politická síla, 2. Ekonomická krize, 3. Společenská krize a 4. Zveřejnění pravdivé, kritické zprávy. Proč je McKinsey studie, „Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení“ i dnes igorována, přesahuje mé chápání. Mnohé její nálezy jsou platné i pro vysoké školy.[citace4]

Při absenci zmíněných spouštěčů, kritické skupiny rodičů a učitelů, profesorů a studentů a dokonce ani daňových poplatníků nevidí urgentní potřebu změny status quo. Namísto zásadní transformace tak probíhají dílčí, stabilizační technické a formální „reformy“, které jen dále fixují zastaralé systémy. Snad jen podnikatelská sféra cítí potřebu transformace urgentně a manifestuje své preference podporou soukromých škol, omezováním nabídky zaměstnání a zakládáním vlastních podnikových a podnikatelských univerzit.

Lze jen doufat, že nadcházející léta přinesou alespoň jeden klíčový spouštěč transformace a tak se i ostatní kritické skupiny vzdělávacího systému dostanou do synchronizace s podnikovou sférou, hlavním realizátorem přidané hodnoty ve společnosti.

Nyní je ten pravý čas pro transformaci českého vzdělávání. V kostce, minimálně následující přeměny či transformace, ne zprofanované „harmonizace“ výsledků, jsou nezbytné:

Především účel: škola má vybavit absolventa k získání pracovního místa přinášejícího maximální přidanou hodnotu, jemu i společnosti. Pak obsah, odpovídající budoucím, ne minulým, potřebám podnikové i podnikatelské sféry – tedy v přímé spolupráci s nimi. Také formu: aby se už přestalo „biflovat“, akce převládla nad jejím popisem (znalosti nad informacemi). Je třeba také něco umět, nejen něco vědět. Potřeby nižších úrovní se musí odvodit zpětně, od potřeb úrovní vyšších. Zvýšit hodnotovou kvalitu škol, učitelů i studentů; hlavně ale inovační a odborný náboj akreditačních komisí; financovat podle počtu a kvality získaných pracovních míst absolventů, ne podle kvantity přijatých studentů. Zbavit se rakousko-uherského vzdělávacího modelu; vytvořit konkurenční prostředí zvýšením kvality soukromých škol; vyloučit politiku a politiky, obzvláště nekvalifikované partajnické oblíbence ze vzdělávání – tam jsou třeba jen nezávislí odborníci, ne ideologové, administrátoři a byrokrati. Nakonec: začít odměňovat přidanou hodnotu a míru vzdělávací diferenciace, ne jen tradičně monokulturní stejnost a intelektuální incest.

Mnozí v ČR stále nevidí potřebu transformace vzdělávacího systému a zůstávají spokojeni se současným status quo; jsou dokonce ochotni za jeho udržení i nadále platit. Je to věc volby a cílem zde není takové dobrovolné postoje měnit.

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.

Čínské přísloví

Váš,

Milan Zelený

Pozn. red.: zveřejněno s laskavým svolením autora.

Nepříliš ideální stav, který se s ohledem na společenský a technický pokrok, zejména v oblasti informačních technologií stává aktuálním více, než kdy v minulosti, má však kořeny v chabé informovanosti a nezájmu široké veřejnosti. Právě takto široce pojaté téma duševního vlastnictví bylo předmětem semináře pořádaného Evropským patentovým úřadem, Úřadem průmyslového vlastnictví, Úřadem pro harmonizaci vnitřního trhu a Univerzitou Karlovou.

Diskuze u kulatého stolu s mezinárodní účastí se uskutečnila pod názvem “Raising IP awareness among university teachers and managers”. Kromě zástupců pořadatelských institucí se jí zúčastnila také řada reprezentantů českých univerzit a vysokých škol, CzechInvestu i Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Právě výměna názorů, zkušeností a postojů mezi zástupci Ministerstva školství na jedné straně a představiteli vysokých škol na straně druhé patřila k největším přínosům setkání. Velký prostor byl věnován  otázkám spojeným s formou vzdělávání studentů v oblasti duševního vlastnictví a tomu, kdo by měl být iniciátorem kroků k posílení povědomí nejen odborné společnosti o něm. [citace1]

Noël Campling, ředitel Evropské patentové akademie vidí v tomto ohledu jednoznačně příležitost na straně univerzit. Výuka problematiky duševního vlastnictví a autorského práva by se neměla omezovat pouze na právnické fakulty (v České republice jde v současné době o pouhé čtyři fakulty), ale pokrýt veškeré studijní obory a stát se základní disciplínou nejen vysokoškolského studia. Jako příklad byly několikrát zmíněny Spojené státy americké. V širší diskuzi na toto téma však účastníci připomněli nezávislost univerzit v rozhodování o studijních programech a jejich náplní. Diskuse se nevyhla ani otázce (pod)financování školství, vědy a výzkumu.

Podle Naděždy Witzanyové z MŠMT je na každé univerzitě, aby sama rozhodla, zda je schopna a ochotna investovat do odborníků na duševní vlastnictví a přenos poznatků. Metropolitní univerzita Praha je jednou z českých vysokých škol, která se rozhodla přispět k posílení povědomí o duševním vlastnictví formou speciálního studijního oboru, který je vyučován v bakalářském, magisterském i doktorském studijním programu. Jisté dílčí kroky podnikly také jiné vzdělávací instituce. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy zahájila v říjnu 2010 e-learningové kurzy Ochrana duševního vlastnictví a transfer znalostí a technologií. Centrum ekonomických a právních studií Masarykovy univerzity spustila vzdělávací modul Duševní vlastnictví. Jedná se však o první drobné vlaštovky, které prozatím nepomohou naplnit potřebu soustavnějšího a komplexnějšího posilování povědomí o diskutované problematice.

Dlužno však dodat, že diskuze předních českých a evropských odborníků u kulatého stolu o problematice duševního vlastnictví se uskutečnila v době, kdy na toto téma probíhá řada dalších akcí a iniciativ. V plném proudu je například “Měsíc IPR – ochrana duševního vlastnictví”, který je společnou iniciativou projektu PROMOTE, sítě regionálních organizací NINET, Inovacentra ČVUT, Evropské patentové kanceláře, Úřadu průmyslového vlastnictví a Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu. Akce je v podstatě praktickou ukázkou závěrů, k nimž dospěli účastníci kulatého stolu. Jejím cílem je zvýšit znalosti studentů a VaV pracovníků v oblasti ochrany a řízení práv k duševnímu vlastnictví. Prostřednictvím série praktických seminářů, které postupně probíhají v deseti regionech ČR je odborná veřejnost průběžně seznamována s reálnými situacemi ochrany duševního vlastnictví.[citace2]

Od dubna až do září budou po celé České republice, celkem ve 13 krajských městech, probíhat také semináře v rámci projektu TechNet, který podporuje spolupráci výzkumných pracovišť a firem. Semináře, z nichž první proběhl již 6. dubna v libereckém hotelu Zlatý lev, pořádá agentura CzechInvest ve spolupráci s Fakultou textilní Technické univerzity v Liberci.

Jistý malý pokrok, také díky podpoře evropských institucí, již na poli šíření povědomí o duševním vlastnictví učiněn v České republice byl. V praxi stále neprobíhá dost konkrétních projektů, které by situaci výrazným způsobem změnily. I z toho důvodu je možné diskuzi o kulatého stolu, která proběhla na půdě Univerzity Karlovy chápat jako pozitivní počin. „Rozhodli jsme se uspořádat uzavřené jednání odborníků, abychom společně definovali problémy duševního vlastnictví,“ vysvětluje Jiří M. Fuchs, ředitel Centra pro přenos technologií a vědomostí Univerzity Karlovy a dodává: “Ukázalo se, že se od sebe můžeme vzájemně hodně naučit, společnými silami pracovat na vytvoření sítě expertů a jejím prostřednictvím realizovat projekty na národní úrovni”. Účastníci se shodli na potřebě v započaté diskuzi pokračovat, včetně stanovení se konkrétních cílů. Jistě přínosná by však příště byla také účast zástupců firem a podnikatelské sféry.

Výzkumný ústav anorganické chemie připravoval projekt regionálního centra více než dva roky. Při řešení úzce spolupracoval s Vysokou školou chemickotechnologickou, partnerem byl také Ústav chemických procesů Akademie věd ČR. Celkové náklady na vybudování centra byly vyčísleny na 776 milionů Kč. Příspěvek z Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace činí zhruba 592 milionů Kč.

V průmyslovém areálu vyroste mimo jiné 23 moderně vybavených laboratoří, konferenční sál se dvěma posluchárnami a další zázemí pro výzkum a vzdělávání. Centrum se má orientovat především na praktický výzkum a zaměstná minimálně 85 zaměstnanců.

Ministerstvo zdravotnictví oznámilo 10. května, že do prázdnin projekt elektronických zdravotních knížek ukončí. IZIP, který byl zahájen v roce 2001, stál Všeobecnou zdravotní pojišťovnu – tedy její pojištěnce respektive celé české zdravotnictví – dvě miliardy korun. A přes tuto horentní částku nemá žádné pozitivní výsledky.

Cílem projektu bylo vybavit nejprve pojištěnce VZP a později celou českou populaci elektronickými zdravotními knížkami, kde by byly veškeré údaje o anamnéze, zdravotním stavu, provedených vyšetřeních i aktuální medikaci. Sen zdravotníků – získat přehledné pravdivé údaje o pacientovi a nemuset tak např. složitě pátrat, co je ten růžový prášek, který bere pan Novák 2x denně na tlak; sen pacientů, kteří by nemuseli složitě znovu a znovu opakovat, na co zemřel dědeček a podstupovat opakovaně stejná vyšetření v krátkých časových intervalech jenom proto, že výsledky nemá zdravotník k dispozici; a konečně i sen zdravotních pojišťoven bránící duplicitě stejných vyšetření a tím snižující náklady na zdravotní péči.

[citace1]Záměr smysluplný a podporovaný v posledních 15ti létech na všech světových fórech zabývajících se eHealth – tj. využitím elektronických aplikací v medicíně. Řada pilotních projektů v evropských zemích i v zámoří byla konkrétně v oblasti EMR (electronic medical records), případně EHR (electronic health records) realizována – všechny s pozitivním výsledkem. Bylo o nich referováno na kongresech a v odborných médiích, a tak víme, že tyto pilotní projekty měly několik odlišných rysů od projektu IZIP:

Jednak stály podstatně méně peněz, a to řádově, ačkoliv mnohé byly realizovány na území větším, než jsou Čechy, a registrovaly více než 2 miliony pacientů, které udávají tvůrci IZIPu (o tomto čísle lze ostatně s úspěchem pochybovat).

Tyto projekty navíc netrvaly 10 let, ale zkoušeny byly nejdéle po dobu pěti let, někdy pouze roky dva, a dále již byly v rámci té které lokality běžně používány.

A hlavně – fungovaly.

Co říci k tomu, že v loňském roce po více než deseti létech měli pracovníci IZIPu k dispozici pouze úžasnou demoverzi, na které ukazovali výhodnost systému, avšak konkrétní aplikace vůbec neběžela? Kdo programoval SW, který není schopen filtrovat údaje tak, aby přehledně vyhledal např. vývoj glykémie za určité období? Lékařské zprávy se sice daly v systému najít – pokud je tam ovšem lékaři umísťovali, a takových byla vpravdě jen hrstka – avšak jejich podoba byla naprosto nevyužitelná. Hledejte např. ve výsledcích laboratorních testů konkrétní hodnotu, když máte před sebou wordovou stránku s údaji nasypanými jeden za druhým a navíc bez referenčních hodnot. Skvělá práce, za kterou určitě přísluší odměna. Jen v roce 2009 si devět zaměstnanců firmy IZIP za ni rozdělilo odměny ve výši 59 milionů korun.

A tak lze říci, že pánové za dlouhou dobu a velké peníze prostě vyrobili shit. S velkou slávou jej propagovali na všech konferencích, které měly cokoliv společného s telemedicínou a eHealth, případně s řízením zdravotnictví. Je to asi rok a půl, kdy oba europoslanci demonstrovali IZIP v Bruselu a Evropská komise o tom referovala na webových stránkách newsletteru eHealth jako o celonárodním úspěchu! Prostě obrovská bublina, za kterou nebylo nic. Podobně jako obchodní dům Sen, kdy si jeho tvůrci vystřelili z Čechů. Tehdy to stálo ty, co uvěřili, jen trochu času. IZIP nás stál více. Nejenom ty dvě miliardy, ale i deset let, za které se dal vybudovat opravdu funkční systém. Proč VZP nereagovala již před dvěma léty, kdy se začala zabývat zkoumáním možnosti zavést jiný typ elektronických zdravotních knížek? Že by to tvůrci IZIPu měli domluveno s panem ředitelem Horákem? A prodej části akcií IZIPu do Švýcarska, odkud je pak VZP musela vykoupit, aby mohla o IZIPu rozhodovat, a nemusela se bát arbitráže – prostě geniální tah. Nebo spíše tunel. A tak se teď europoslanci smějí, protože k výdělkům z Bruselu přihodili ještě zisky z IZIPu. V klidu jim to prošlo, a ačkoliv opozice nyní volá po prošetření, stejně se jako vždy nic nestane. V Čechách prostě není zvykem, aby politik, pokud na něj praskne levárna, měl alespoň tolik slušnosti, aby odešel z veřejného života. V Čechách se stydíme my, normální občané, a stydíme se sami za sebe, že to snášíme. Jak dlouho ještě?[citace2]

IZIP byl deklarován jako doklad naší světovosti a výkladní skříň inovativnosti našeho zdravotnictví a SW průmyslu. Výsledek hovoří za vše. Vše však také nasvědčuje závěru, že se nejedná o neúspěšný podnikatelský záměr (jakkoli na počátku se o upřímně míněný projekt mohlo jednat), ale minimálně od okamžiku přeprodejů vlastnických podílů o promyšlený tunel. Laik i odborník zůstávají v úžasu, jak je možné, že trvalo tak dlouho, než tato bublina splaskla. A také si kladou řadu otázek: Kdo vyvodí osobní odpovědnost za prošustrované miliardy? Vyšetří se skutečné toky peněz, které v projektu probíhaly, z forenzního hlediska?  A hlavně: Kolik takových „izipů“ ještě stále financují daňoví poplatníci? A jaká opatření VZP, MZ a vláda ČR přijmou,  aby se takový případ napříště nemohl opakovat? Nebo že bychom se ptali příliš moc? Pan ministr Heger řekl, že jej mrzí, že projekt končí neúspěchem. Mrzutost pana ministra mne ale opravdu nedojímá.

Paní redaktorka Válková na iDnes se rovněž ptala, kdo ponese odpovědnost za to, že stát prostřednictvím největší zdravotní pojišťovny držel léta při životě projekt, který nebyl funkční? A spolu s ní se ptáme i my. První krok – zastavení nefunkčního projektu – byl naštěstí již učiněn. A jak došlo k tomu, že dosud bohorovný IZIP přistoupil na ukončení svých lukrativních zisků? Správní rada VZP se jednoduše naštvala. Audit totiž ukázal, že IZIP za peníze pojišťovny pořádal golfový turnaj pro prominentní hosty nebo sponzoroval symfonický orchestr. Že by se to pověstné ucho u džbánu přece jen začalo trhat?

Diskusi k článku sledujte níže a také zde.

Koncem minulého týdne se v Praze odehrála další dramatická debata o budoucnosti copyrightu. V Americkém centru se při příležitosti Světového dne ochrany duševního vlastnictví sešli u jednoho stolu Petr Kadlec z Wikimedia Commons, novinář a filmový kritik Ondřej Štindl, ředitel společnosti Seznam.cz Michal Feix, předseda pirátské strany Ivan Bartoš a ředitelka České protipirátské unie Markéta Prchalová. Očekávání organizátorů byla ambiciózní. Během dvou hodin se měl například vyřešit hypotetický spor mezi Benjaminem Franklinem a Prokopem Divišem o práva na využití hromosvodu po celém světě. Nakonec se nevyřešilo vůbec nic.

Kritik Štindl se s tématem zajisté nesetkal poprvé, nicméně během debaty, ať už měl důvod jakýkoli, se tak choval. Michala Feixe se spor zatím zase až tolik netýká, a proto mohl s klidem říct, že je proti vládním zásahům do internetu a zároveň být zastáncem současného stavu autorského zákona, a přitom nevysvětlit, jak si takové soužití představuje. Petr Kadlec jakožto správce české Wikipedie se diskuse zúčastnil jako jedna z tichých obětí copyrightu. Právě ochrana duševního vlastnictví totiž brání tomu, aby mnohojazyčná webová encyklopedie, na jejíž tvorbě dobrovolně spolupracují přispěvatelé z celého světa, byla například plná obrázků a videí.

Stařec na jedovaté kapačce

Diskuse se tedy ujali především Bartoš a Prchalová. A jak už je zvykem, když se v Česku sejdou u jednoho stolu piráti a lovci pirátů, debata se svižně transformovala v nekonstruktivní slovní přestřelku. Prchalová dvě hodiny obviňovala pirátskou stranu, že podporuje krádeže filmů, přičemž si neodpustila ani časem poněkud otřelé přirovnání ke komunistům. Bartoš se bránil, že má doma 300 originálních DVD a poslední dva díly Harryho Pottera viděl v kině.[citace1]

Bohužel ani jednou nepadlo, co paní Prchalová z logiky své funkce nikdy nepřizná (a tudíž je otázkou, zda má vůbec cenu ji na takové akce zvát), že pan Copyright umírá. Informační společnost ho připojila na infúzní pumpu, jejíž obsah dědečka narozeného v roce 1709 pomalu ale jistě zabíjí. Tekutiny, které proudí přímo do pacientových žil, nesou jména jako digitalizace, okamžité kopírování, uživateli generovaný obsah a podobně. Přestože se stařec urputně brání, že jako by mimochodem udělal z celé generace mladých lidí zločince, že vlády ve spolupráci s nahrávacím průmyslem na jeho ochranu vyslaly do bitvy cenzorsko-špionážní armády SOPA, PIPA, CISPA, ACTA a spol., džina jménem internet zpět do láhve už nedostanou.

Copyright versus soukromí

Jak konstatuje zakladatel celosvětového hnutí pirátských stran Rick Falkwinge ve své aktuální knize The Case for Copyright Reform: „Sdílení souborů nastává v momentě, kdy si dva jednotlivci mezi sebou posílají jedničky a nuly. Chtěli-li bychom se pokusit sdílení souborů omezit, znamenalo by to zavést monitorování veškeré soukromé korespondence. Neexistuje způsob, jak rozeznat osobní informace od autorskoprávně chráněného materiálu, aniž tu zprávu otevřete a prozkoumáte její obsah. Ty tam jsou poštovní tajemství, právo prostřednictvím internetu soukromě komunikovat s právníkem, flirtem na webu anebo novinářem, kterému chcete předat citlivé informace.“

Musíme se sami sebe zeptat, zda jsme připraveni vzdát se kvůli copyrightu základních práv a jsou-li zisky velkých mediálních společností důležitější než právo na soukromí. Pokud odpověď na tyto otázky bude znít ne (věřím, že tomu tak bude), má autorské právo dvě možnosti: reformu, anebo zánik.

Zánik by zajisté potěšil skalní kritiky copyrightu, kteří věří, že jediné, k čemu duševní monopol slouží, je zabránit svobodnému šíření informací a podpořit nespravedlivé obohacování nahrávacích a filmových studií. A potěšil by samozřejmě také všechny, kteří kritiku používají spíš jako výmluvu pro masové pirátství na internetu.

Piráti mají úkol

Copyrightu by však byla škoda. Koneckonců nám autorské právo dlouhou dobu dobře sloužilo. Dalo nespočtu umělců a tvůrců do ruky výlučné obchodovatelné právo na prodávání a zpeněžení jejich díla, díky němuž se především v USA a Evropě zrodil živý trh s nápady. A navzdory nenávisti, kterou velká část internetové komunity vůči „velkému obsahu“ pociťuje, je dobré si uvědomit, že copyright zmocnil řadu z počátku bezejmenných spisovatelů, hudebníků, filmařů a programátorů a dal jim do ruky nástroj, který jim umožnil vyjednávat s mocnými koncerny anebo vyrazit po vlastní ose. Bez copyrightu o tuto relativně dobrou vyjednávací pozici okamžitě přijdou. Navzdory všem Kickstarterům, Fondomatům, Flattrům, což jsou zajisté skvělé způsoby, jak si v dnešní době v kyberprostoru vydělat peníze, vůbec není jisté, zda by se internet dokázal postarat o tvůrce veškerého obsahu, který jsme dnes denně zvyklí konzumovat.[citace2]

Troufám si říct, a ostatně to vyplývá i z již zmíněné knihy Ricka Falkvinga, že v tomto jsme s pirátskými stranami (nikoli piráty en bloc) na jedné lodi. Ani oni nepodporují kšeftování s kradenými filmy, plagiátorství či ilegální obchodování s hudbou. Ale nejsou tady ani proto, aby našly odpověď na otázku, jak umělci vydělají peníze na internetu. Funkční byznysmodel si každý podnikatel musí najít sám, ať už píše písničky, vyrábí kola anebo těží uhlí.

Pirátské strany by se však měly jasně vyjádřit k problému, jak v době, kdy

• autorskoprávní legislativa naráží na technologický vývoj,
• nástroje na hromadnou tvorbu kopií už dávno nejsou pouze doménou vydavatelů, ale máme je na stole před sebou všichni,
• nekomerční užití děl přímo explodovalo,

naložit s copyrightem, aniž ohrozíme fungování nejfantastičtější věci od dob tiskařského lisu.

Poučení ze sci-fi

Jeden z možných návodů lze nalézt v budoucnosti, konkrétně v antiutopické knize autora science fiction a bojovníka za liberalizaci zákonů týkajících se autorských práv Coryho Doctorowa Malý Bratr. Ministerstvo vnitřní bezpečnosti v románu využije teroristický útok na San Francisco k tomu, aby z města udělalo policejní stát po vzoru Orwellova 1984. Pomocí moderních technologií špehuje občany a s každým zachází jako s potenciálním teroristou. Hlavní hrdina, 17letý hacker Marcus Yallow, si takové zacházení nechce nechat líbit, a proto hledá způsoby, jak všudypřítomné kontrole uniknout. V jedné z kapitol k bezpečné komunikaci s přáteli využívá síť Pigspleen Net.

„Pigspleen Net se vyšvihl mezi nejúspěšnější nezávislé poskytovatele internetových připojení na světě. Když před lety začaly hlavní hudební labely žalovat své fanoušky za to, že si stahují jejich hudbu, mraky nezávislých labelů a jejich muzikantů nevěřily vlastním očím. Vy chcete vydělávat prachy žalováním vlastních zákazníků?

Zakladatelka Pigspleenu našla odpověď: nabídla spolupráci každému, kdo chtěl se svými fanoušky spolupracovat, ne bojovat. Dejte Pigspleenu svolení, aby vaši muziku redistribuoval mezi své zákazníky, a dostanete podíl na poplatcích za připojení podle toho, jak se jim vaše hudba bude zamlouvat.

Zabralo to. Pigspleen se upsaly stovky nezávislých umělců a labelů a čím víc hudby měl k dispozici, tím víc fanoušků si od něj nechávalo zřídit připojení k netu a tím víc na tom muzikanti vydělali. Za necelý rok získal poskytovatel sto tisíc nových zákazníků a teď už jich měl milion – víc než polovinu vysokorychlostního připojení ve městě.“

Osvobodí uživatele hromadné licence?

Cory Doctorow ale není jediným zastáncem těchto hromadných licencí, které uzavírají dnes úplně běžně rádia, televize, restaurace, bary a podobně. Takzvané „blanket licence“, tedy smlouvy, které by v našem případě s majiteli práv uzavřeli poskytovatelé internetových služeb jako v případě fiktivního ISP Pigspleen, často uvádí jako možné řešení hudebního pirátství i americký profesor právní vědy na Harvard Law School Lawrence Lessig. Renomovaný ústavní právník a specialista na autorské právo je energickým kritikem omezujícího copyrightu v oblasti nehmotného vlastnictví. Jeho knihy se týkají především svobodného obsahu ve spojení se společenským vývojem.

[citace3]V té nejnovější (Remix: Making Art and Commerce Thrive in the Hybrid Economy) přišel s myšlenkou, že by zavedení těchto licencí, jejichž prostřednictvím by si uživatelé za malou částku koupili právo volně sdílet soubory, dekriminalizovalo internet.

Samozřejmě Lessigova idea skýtá mnoho výzev. Jak by se stanovovalo či dohadovalo, kdo bude kolik za co platit a kdo za co kolik dostane? Zejména řešení druhé poloviny otázky, tedy kdo za co kolik dostane, bude problematické. Lessig říká, že existuje řada způsobů, jak v dnešní době na webu monitorovat užívání obsahu chráněného autorským zákonem. Jenže kdyby fungovaly tak dobře, jak píše, diskuse kolem copyrightu by pravděpodobně byla zbytečná.

Navíc hromadné licence nerozlišují mezi uživateli. Nemyslí na babičky, které by najednou musely platit za hip hop a teenagery, kteří zrovna nefandí opeře. Takové řešení rovněž nebere v úvahu tvůrce, kteří se nechtějí nastavenými pravidly a sazbami řídit. A když už budeme mít hromadné licence pro hudbu, proč ne také pro filmy, videohry, televizní obsah, knihy a všechno ostatní? Současně by však takové licence mohly znamenat, jak ostatně podotkl i Doctorow v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ, pro běžné uživatele volnost v chování na internetu, a proto je nutné o nich alespoň diskutovat.

V otázce copyrightu nelze najít jedno jednoduché řešení, které uspokojí všechny zúčastněné. Poslouchat Bartoše s Prchalovou, jak probírají možnosti hromadných licencí, by však bylo rozhodně příjemnější a prospěšnější, než přihlížet další hádce, zda a jak naše fungování v kyberprostoru škodí mladému kouzelníkovi Harrymu Potterovi. Třeba se takové diskuze dočkáme již příští středu, kdy u jednoho stolu v divadle NoD usednou například producent a legenda českého hip hopu Vladimír 518, šéf Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním Roman Strejček a předseda pirátské strany Ivan Bartoš.