V Česku je situace o to komplikovanější, že dlouhodobé ignorování světových trendů vedlo k téměř neřešitelné situaci: žádná reforma nebo „řešení“ krize již nestačí, ale musí být dán průchod organické transformaci celého systému vzdělávání.

(Americká výzkumná firma McKinsey uzavřela již v roce 2009, že pokles výsledků studentů českých základních a středních škol od roku 1995, může zemi do roku 2050 stát 11 % HDP. Taková ztráta krve! Výsledky českého základního a středního školství klesají, což ohrožuje ekonomickou konkurenceschopnost České republiky. Výhled do budoucna je negativní a odkládání řešení znamená rekordní růst nákladů. I přesto spočívá základní problém ve vzdělávání profesionálním a vysokoškolském, protože až tam dochází k přímé konfrontaci s tržním uplatněním v zaměstnání. Žádné vylepšení základních a středních škol nepomůže, když i chabé výsledky pak nekvalitní terciární vzdělávání „zkazí“.)

O to podivnější je, že se současná debata soustřeďuje na školné versus zápisné, stabilizaci rozpočtů ministerstva, zvýšení platů učitelů a uspokojování sebepoškozujích požadavků třídy studentů, kteří do svého vzdělání neinvestovali a nemíní investovat ani korunu. Přitom jsou náklady na jednoho studenta, v průměru, přes 42 tisíc korun ročně (30 až 170 tisíc ročně), což představuje dvojnásobek průměrného platu v ČR. Někdo to jistě platit musí, bez ohledu na výsledky. Kdo?

[citace1]Stabilizační administrátoři, obzvláště ve vleku politických zájmů stran, určitě situaci nevyřeší, ale spíše zhorší. Peníze samy nikdy kvalitu vzdělávání netransformovaly, ale spíše jen „zlepšily” – tj. pouze upevnily fungování existujícího modelu, Tím se vlastně situace zhoršuje. Mezinárodní porovnávání finančních výdajů je neefektivní bez rozboru obsahu, struktury a kvality vzdělávacích modelů.

České ulpívání na rakousko-uherském modelu (charakterizovaném standardizací, stejností, konzervatismem, důrazem na „biflování“ informací, atp.) přetrvalo jak První republiku, tak celé období komunismu, ale i posledních 22 let post-komunismu. Dočkali jsme se také současného vyčerpání a úpadku i kdysi tak konkurenceschopného modelu anglosaského. To již je nezáviděníhodná situace.

Stačí si připomenout nejen 30% nezaměstnanost absolventů ve Španělsku, ale i „ztracenou generaci“ v USA, a fakt, že univerzitní absolventi v Číně mají poprvé v historii nižší platy než řemeslníci a dělníci. To vše nás ještě čeká. V novém světě již nestačí něco vědět, ale hlavně je třeba něco umět. Náš svět je stále méně o informacích a stále zásadněji o znalostech. Informace se staly komoditou a skutečné znalosti jsou „placeny zlatem“. Je mýtem, že vzdělání vede k vyšším platům; záleží na tom, jaké vzdělání?

Navíc, stimulace a finanční podpora vzdělávání pro konkurenceschopnost, ze strany EU, byla v ČR v podstatě zlikvidována politickou neschopností ochránit čerpání finančních prostředků před korupcí, plýtváním a [rakousko-uherským] byrokratismem. Přidání další vrstvy vysokoškolských administrátorů to nemůže vyřešit.

Je třeba se zamyslet nad vlastním účelem vzdělávání, rolí tzv. „akreditačních komisí“, rozdílem soukromého a státního vzdělávání, vztahy ke sféře zaměstnavatelů, otázkou „školného“, atp. Požadavky transformace už jsou takové: v ČR nejde o „reformu“, tj. drobné změny při zachování všeho zásadního, ale o přehodnocení celého systému a jeho smyslu. Jsme v druhé dekádě 21. století a je nejvyšší čas.

****

Co je účelem vzdělávání?

Zcela jistě to není a nemůže být odpovídání na otázky, které shrnují „látku“ přednesenou špatně placenými interprety „akreditované“ práce jiných lidí. Zcela jistě to neznamená přeplňovat mladé mozky předžvýkanými fakty a informacemi, obzvláště ne v éře internetu. Určitě je důležitější umět otázky klást než na otázky odpovídat. Určitě jsou znalosti a um (tj. akce) důležitější než informace a vědomosti (tj. popis akce).

Hlavním cílem je produkovat lidi, kteří umějí dělat nové věci, ne pouze opakovat to, co vytvořily předchozí generace. Potřebujeme lidi tvůrčí, vynalézavé a objevné. Je třeba formovat mysl, která je kritická, umí sama ověřovat a nepřijímá automaticky vše, co je jí nabízeno. Potřebujeme jedince, kteří jsou schopni kritiky a umí rozlišovat mezi názorem, interpretací a dokázaným faktem. Absolventi se musí co nejdříve naučit – aktivně, sami o sobě a s pomocí studijních zadání – vyhledávat své vlastní informace a řešení, rozlišovat mezi pouhým nápadem a myšlenkou, která je dokazatelná a realizovatelná, tj. inovací. Proč jsou všechny tyto vlastnosti žádoucí a potřebné? Protože přidávají hodnotu k věcem, které již jsou. Účelem vzdělávání je přidávat hodnotu.

****

Omezování myšlenkové diferenciace, standardizace a učení se stejné věci, často jeden od druhého, vede ke vzdělanostní monokultuře – explicitní to cíl Rakouska-Uherska, ale velmi pochybná potřeba vzdělávání v 21. století. Jako každá monokultura, tak ani vzdělanostní monokultura není dlouhodobě udržitelná, ani obranyschopná v případech, kdy dominantní paradigmata nefungují – jako je tomu právě dnes. Monokultuře napomáhají ani tzv. akreditační komise, „mainstream“ publikace a tzv. „best practices“, které pod rouškou zvýšení kvality omezují diferenciaci, zpochybňují inovace a trestají originalitu.

S monokulturou souvisí také intelektuální incest, který je následkem separace fakult, izolace hostujících zahraničních profesorů, nedostatečná pohyblivost a zaměstnanecká výlučnost vzhledem k jediné instituci.

****

Zajisté nikdo nechce, aby vzdělávání nepřidávalo hodnotu jedinci, rodině i společnosti, ale spíše ji ubíralo. Jak by taková společnost vypadala? Jak by asi fungovala bez přidávání hodnoty?[citace2]

Společnost McKinsey vyčíslila, že dosavadní pokles výsledků českého vzdělávání jen v základním a středním školství by zemi stál až 11 procent HDP ročně, tj. 400 miliard Kč ročně do r. 2050. Česko se vbrzku stane zdrojem méně hodnotné pracovní síly za relativně vysokou cenu; sen o znalostní společnosti je stále v nedohlednu.

Přidaná hodnota vzdělávání je důležitá především ve státním vzdělávacím sektoru, jehož produkt není oceňován tržně, ale financován (často nedobrovolně) z prostředků vybraných od daňových poplatníků. Tyto finanční oběti „pro společnost“ by měly vykazovat rostoucí přidanou hodnotu. Při klesající přidané hodnotě je vzdělávání financované státem (tj. z daní) hospodářskou brzdou. Měření a uveřejňování přidané hodnoty je proto nejdůležitější právě ve státním sektoru.

Kvalita nabízeného vzdělávacího procesu je v popředí zájmu studentů, rodičů, zaměstnavatelů, regionální samosprávy, členů fakulty i administrativy, ale i daňových poplatníků, obzvláště v zemích, kde je vzdělání “zadarmo“ (tj. placeno z daní). „Nic na světě není zadarmo“ je třeba učit hlavně naše děti.

****

Vzdělání „zadarmo“ totiž nemá zákazníka. Když dostanete pytel jablek zadarmo, tak nejste zákazník, ale prostě kolektivem obdarovaný příjemce. Jsou-li v pytli i shnilá jablka, tak nemáte ani morální právo si stěžovat: prostě je přijmete a stěžovat si, ani vracet je nebudete. Hodnota takového pytle jablek zůstává neznámá. Jestliže stejný pytel jablek koupíte, pak jste zákazník, hodnota je známá a shnilá jablka budete reklamovat, vracet a žádat náhradu. Po čase budou ty pytle „zadarmo“ výrazně nižší kvality než pytle pro zákazníky.

Tak je tomu i s českým vzděláváním. Proto jsou ve svobodně fungujících společnostech soukromé univerzity úspěšnější než státní – protože hodnota jejich vzdělání je známá a vyčíslitelná. Kvalita bez hodnoty není kvalitou, ale spíše ztrátou času, peněz a energie. Proto je třeba měřit kvalitu univerzity (a vzdělání obecně) pomocí přidané hodnoty.

****

Jako příklad lze uvést moji mateřskou University of Rochester (Simon School of Business), která užívá míru ROI (Return on investment) a je na 15. místě globálně. Spočítáme, kolik průměrný student zaplatí za titul MBA (školné, poplatky, osobní náklady) plus celkový ušlý plat během trvání studia. Medián pre-MBA platu se pak odečte od mediánu post-MBA platu a tímto rozdílem se vydělí suma celkových nákladů na MBA. Výsledek je počet roků, které průměrný student potřebuje k realizaci návratu investic. (Pro Rochester je průměrná návratnost 4,33 roků.) Kolik roků je to pro českého studenta „zadarmo“?

V případě socialistického „studia zadarmo“ lze započítat průměrné státní a instituční náklady na studenta dané instituce. Porovnání přidané hodnoty ROI pak vystihuje alespoň efektivnost srovnávaných institucí.

Existuje řada institucí, které se vzpírají měření přidané hodnoty a svoji existenci obhajují, i když takovou hodnotu neznají, nepřidávají a často i ubírají. Žádná společnost nemůže prosperovat, když její vzdělávací instituce nepřidávají měřitelnou hodnotu příštím generacím. Studenti přicházejí s určitou úrovní znalostí, informací, dovedností a expertízy. Jak jsou tyto úrovně změněny vzdělávacím procesem při jejich odchodu – jednotlivě, skupinově i v průměru?

****

Měření faktorů přidané hodnoty však může být obtížné:

1. Hodnota má více dimenzí; nejde jen o jednu schopnost, ale o celý soubor navzájem se posilujících a doplňujících schopností.

2. Instituce jsou odlišné; každá univerzita se zaměřuje na přidávání různých a konkurenčně diferencovaných souborů schopností.

3. Efekty vzdělávacího procesu se projevují v čase: rychleji, pomaleji, nebo nikdy.

4. Složitost a náklady: měření přidané hodnoty může být složité a drahé. Proto je třeba hledat míru, která je efektivní, jednoduchá a nenákladná.

****

Objektivním, spolehlivým a snadno měřitelným kriteriem je míra umístění absolventů (MUA) na trhu práce (podniky, instituce, univerzity). Obecně MUA odráží jak kvalitu studentů, které daná instituce přitahuje na vstupu, tak i přidanou hodnotu, která absolventy charakterizuje na výstupu, tj. při umístění na trhu práce.[citace3]

MUA není ovlivněna expertním, akreditačním nebo statistickým zkreslením či chybou, není zatížena multifaktorovým subjektivním „vážením“ kriterií a lze ji propočítat „na hlavu“ a tak minimalizovat vliv velikosti a reputace instituce.

Poměrně snadno lze MUA rozšířit nejen o časovou dimenzi (při promoci, po půlroce, po roce, atp.), ale také o hodnotu umístění, jako je plat u podniku nebo index reputace u akademické instituce.

Použití MUA je založeno na faktických datech a produkuje ranking (žebříček) institucí, který odpovídá všeobecnému chápání kvality lépe než jiná kriteria, často založená na snadno manipulovatelných subjektivních, posudkových a emočních interpretacích nepřesně měřitelných údajů.

Chce-li někdo „manipulovat“ MUA, aby zlepšil parametry umístění svých absolventů, pak může zkusit aktivní pomoc s umístěním, získat kvalitnější studenty, zvýšit úroveň a praktickou použitelnost jejich vzdělání, anebo komunikovat s perspektivními zaměstnavateli o skutečných potřebách konkurenceschopnosti jedince, podniku, regionu a národa. Všechny takové „manipulace“ jsou pozitivní a v každém případě pro studenta i jeho zaměstnavatele žádoucí.

Pro státní instituce socialistického typu („zadarmo“, placené z daní) je chování rektorů určeno státním nastavením kriterií pro přidělování peněz z rozpočtu, např. podle počtu: 1. přijatých studentů (maximalizace počtu přijatých při sníženi jejich kvality); 2. graduovaných studentů (maximalizace počtu absolventů při snížení náročnosti studia); 3. umístěných absolventů (maximální umístění při snížení kvality a hodnoty pozice); 4. umístěných při průměrném platu či v dané platové kategorii (maximalizace umístění podle výše platu); 5. počtu pracovních míst vytvořených absolventy (maximalizace podnikatelských schopností absolventů), atp.

Každé kriterium má za následek odpovídající chování a potřebné schopnosti vedení dané instituce. Žádná změna kriterií není bez následků; každá změna kriterií má přímý dopad na kvalitu instituce. Je proto více než překvapivé, že by kterýkoliv stát užíval první nebo i druhé kriterium (viz výše) a tak dlouhodobě ohrožoval kvalitu a hodnotu vzdělání, otevřel brány manipulaci a korupci, ignoroval potřeby konkurenceschopnosti podniků i společnosti a odřízl zodpovědnost a garance za své vlastni studenty okamžikem udělení titulu. Škody na vzdělání takto napáchané jsou pak dlouhodobě nenapravitelné.

Je-li zachování státního vzdělávání „zadarmo“ politicky žádoucí, pak stačí umožnit soukromým univerzitám tvorbu své vlastní, měřitelné kvality a nepodřizovat je státním akreditačním komisím, které uměle udržují jejich kvalitu na nižší úrovni, než je úroveň státní. Stačí prostě vytvořit alternativní volbu, která pomůže uchazečům o vzdělání řešit rozpory mezi kvalitou, uplatnitelností a náklady, podle jejich vlastního, zákaznického uvážení.

****

Podíváme-li se pak na nejlepší světové university podle poměru počtu studentů k velikosti fakulty (Student-to-Faculty Ratio), tj. jediné globálně použitelné míry kvality výuky, dostaneme: 1. Cambridge, 2. Harvard, 3. Yale, 4. UCLA, 5. MIT, 6. Oxford, 7. Imperial College, 8. Chicago, 9. Caltech, 10. Princeton, atd., podle očekávání. Není pak divu, že Karlova univerzita je až na 267. místě, těsně před australskou Wollongong a za německým Darmstadt.

Cílem vzdělávání je také potřebná diferenciace institucí podle obsahu a formy výuky, aby se zamezilo intelektuální monokultuře a znalostnímu „gleichschaltung“. Potřeby zaměstnavatelů jsou velmi různorodé a rychle se měnící podle výkyvů globální konkurenceschopnosti. Programy „zakreditované do zákrytu“ stejnosti určitě nesplní náročné potřeby měnící se konkurenceschopnosti. Kriterium MUA, ve všech svých variacích, měří přidanou hodnotu spolehlivě. Kvalita, která není umístěna a zapojena do procesu uspokojování zákazníka není kvalitou, stejně jako přidaná hodnota bez odpovídajícího hodnotného uplatnění není hodnotou, ale spíše ztrátou pro společnost.

I pro řešení tzv. důchodového problému, je jistě důležitější dobře placená pracovní místa generovat, a tak stimulovat i porodnost, než nechat administrátory vyrovnávat rozpočty.

****

Problém transformace vzdělávacího systému nespočívá v nedostatku efektivních kriterií, inovačních řešení a správných nastavení systémových parametrů. Rozhodující je jak s fundamentální kvalitativní transformací začít, jak nastavit klíčové spouštěče transformace, jako 1. Nová politická síla, 2. Ekonomická krize, 3. Společenská krize a 4. Zveřejnění pravdivé, kritické zprávy. Proč je McKinsey studie, „Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení“ i dnes igorována, přesahuje mé chápání. Mnohé její nálezy jsou platné i pro vysoké školy.[citace4]

Při absenci zmíněných spouštěčů, kritické skupiny rodičů a učitelů, profesorů a studentů a dokonce ani daňových poplatníků nevidí urgentní potřebu změny status quo. Namísto zásadní transformace tak probíhají dílčí, stabilizační technické a formální „reformy“, které jen dále fixují zastaralé systémy. Snad jen podnikatelská sféra cítí potřebu transformace urgentně a manifestuje své preference podporou soukromých škol, omezováním nabídky zaměstnání a zakládáním vlastních podnikových a podnikatelských univerzit.

Lze jen doufat, že nadcházející léta přinesou alespoň jeden klíčový spouštěč transformace a tak se i ostatní kritické skupiny vzdělávacího systému dostanou do synchronizace s podnikovou sférou, hlavním realizátorem přidané hodnoty ve společnosti.

Nyní je ten pravý čas pro transformaci českého vzdělávání. V kostce, minimálně následující přeměny či transformace, ne zprofanované „harmonizace“ výsledků, jsou nezbytné:

Především účel: škola má vybavit absolventa k získání pracovního místa přinášejícího maximální přidanou hodnotu, jemu i společnosti. Pak obsah, odpovídající budoucím, ne minulým, potřebám podnikové i podnikatelské sféry – tedy v přímé spolupráci s nimi. Také formu: aby se už přestalo „biflovat“, akce převládla nad jejím popisem (znalosti nad informacemi). Je třeba také něco umět, nejen něco vědět. Potřeby nižších úrovní se musí odvodit zpětně, od potřeb úrovní vyšších. Zvýšit hodnotovou kvalitu škol, učitelů i studentů; hlavně ale inovační a odborný náboj akreditačních komisí; financovat podle počtu a kvality získaných pracovních míst absolventů, ne podle kvantity přijatých studentů. Zbavit se rakousko-uherského vzdělávacího modelu; vytvořit konkurenční prostředí zvýšením kvality soukromých škol; vyloučit politiku a politiky, obzvláště nekvalifikované partajnické oblíbence ze vzdělávání – tam jsou třeba jen nezávislí odborníci, ne ideologové, administrátoři a byrokrati. Nakonec: začít odměňovat přidanou hodnotu a míru vzdělávací diferenciace, ne jen tradičně monokulturní stejnost a intelektuální incest.

Mnozí v ČR stále nevidí potřebu transformace vzdělávacího systému a zůstávají spokojeni se současným status quo; jsou dokonce ochotni za jeho udržení i nadále platit. Je to věc volby a cílem zde není takové dobrovolné postoje měnit.

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.

Čínské přísloví

Váš,

Milan Zelený

Pozn. red.: zveřejněno s laskavým svolením autora.

Nepříliš ideální stav, který se s ohledem na společenský a technický pokrok, zejména v oblasti informačních technologií stává aktuálním více, než kdy v minulosti, má však kořeny v chabé informovanosti a nezájmu široké veřejnosti. Právě takto široce pojaté téma duševního vlastnictví bylo předmětem semináře pořádaného Evropským patentovým úřadem, Úřadem průmyslového vlastnictví, Úřadem pro harmonizaci vnitřního trhu a Univerzitou Karlovou.

Diskuze u kulatého stolu s mezinárodní účastí se uskutečnila pod názvem “Raising IP awareness among university teachers and managers”. Kromě zástupců pořadatelských institucí se jí zúčastnila také řada reprezentantů českých univerzit a vysokých škol, CzechInvestu i Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Právě výměna názorů, zkušeností a postojů mezi zástupci Ministerstva školství na jedné straně a představiteli vysokých škol na straně druhé patřila k největším přínosům setkání. Velký prostor byl věnován  otázkám spojeným s formou vzdělávání studentů v oblasti duševního vlastnictví a tomu, kdo by měl být iniciátorem kroků k posílení povědomí nejen odborné společnosti o něm. [citace1]

Noël Campling, ředitel Evropské patentové akademie vidí v tomto ohledu jednoznačně příležitost na straně univerzit. Výuka problematiky duševního vlastnictví a autorského práva by se neměla omezovat pouze na právnické fakulty (v České republice jde v současné době o pouhé čtyři fakulty), ale pokrýt veškeré studijní obory a stát se základní disciplínou nejen vysokoškolského studia. Jako příklad byly několikrát zmíněny Spojené státy americké. V širší diskuzi na toto téma však účastníci připomněli nezávislost univerzit v rozhodování o studijních programech a jejich náplní. Diskuse se nevyhla ani otázce (pod)financování školství, vědy a výzkumu.

Podle Naděždy Witzanyové z MŠMT je na každé univerzitě, aby sama rozhodla, zda je schopna a ochotna investovat do odborníků na duševní vlastnictví a přenos poznatků. Metropolitní univerzita Praha je jednou z českých vysokých škol, která se rozhodla přispět k posílení povědomí o duševním vlastnictví formou speciálního studijního oboru, který je vyučován v bakalářském, magisterském i doktorském studijním programu. Jisté dílčí kroky podnikly také jiné vzdělávací instituce. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy zahájila v říjnu 2010 e-learningové kurzy Ochrana duševního vlastnictví a transfer znalostí a technologií. Centrum ekonomických a právních studií Masarykovy univerzity spustila vzdělávací modul Duševní vlastnictví. Jedná se však o první drobné vlaštovky, které prozatím nepomohou naplnit potřebu soustavnějšího a komplexnějšího posilování povědomí o diskutované problematice.

Dlužno však dodat, že diskuze předních českých a evropských odborníků u kulatého stolu o problematice duševního vlastnictví se uskutečnila v době, kdy na toto téma probíhá řada dalších akcí a iniciativ. V plném proudu je například “Měsíc IPR – ochrana duševního vlastnictví”, který je společnou iniciativou projektu PROMOTE, sítě regionálních organizací NINET, Inovacentra ČVUT, Evropské patentové kanceláře, Úřadu průmyslového vlastnictví a Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu. Akce je v podstatě praktickou ukázkou závěrů, k nimž dospěli účastníci kulatého stolu. Jejím cílem je zvýšit znalosti studentů a VaV pracovníků v oblasti ochrany a řízení práv k duševnímu vlastnictví. Prostřednictvím série praktických seminářů, které postupně probíhají v deseti regionech ČR je odborná veřejnost průběžně seznamována s reálnými situacemi ochrany duševního vlastnictví.[citace2]

Od dubna až do září budou po celé České republice, celkem ve 13 krajských městech, probíhat také semináře v rámci projektu TechNet, který podporuje spolupráci výzkumných pracovišť a firem. Semináře, z nichž první proběhl již 6. dubna v libereckém hotelu Zlatý lev, pořádá agentura CzechInvest ve spolupráci s Fakultou textilní Technické univerzity v Liberci.

Jistý malý pokrok, také díky podpoře evropských institucí, již na poli šíření povědomí o duševním vlastnictví učiněn v České republice byl. V praxi stále neprobíhá dost konkrétních projektů, které by situaci výrazným způsobem změnily. I z toho důvodu je možné diskuzi o kulatého stolu, která proběhla na půdě Univerzity Karlovy chápat jako pozitivní počin. „Rozhodli jsme se uspořádat uzavřené jednání odborníků, abychom společně definovali problémy duševního vlastnictví,“ vysvětluje Jiří M. Fuchs, ředitel Centra pro přenos technologií a vědomostí Univerzity Karlovy a dodává: “Ukázalo se, že se od sebe můžeme vzájemně hodně naučit, společnými silami pracovat na vytvoření sítě expertů a jejím prostřednictvím realizovat projekty na národní úrovni”. Účastníci se shodli na potřebě v započaté diskuzi pokračovat, včetně stanovení se konkrétních cílů. Jistě přínosná by však příště byla také účast zástupců firem a podnikatelské sféry.

Ministerstvo zdravotnictví oznámilo 10. května, že do prázdnin projekt elektronických zdravotních knížek ukončí. IZIP, který byl zahájen v roce 2001, stál Všeobecnou zdravotní pojišťovnu – tedy její pojištěnce respektive celé české zdravotnictví – dvě miliardy korun. A přes tuto horentní částku nemá žádné pozitivní výsledky.

Cílem projektu bylo vybavit nejprve pojištěnce VZP a později celou českou populaci elektronickými zdravotními knížkami, kde by byly veškeré údaje o anamnéze, zdravotním stavu, provedených vyšetřeních i aktuální medikaci. Sen zdravotníků – získat přehledné pravdivé údaje o pacientovi a nemuset tak např. složitě pátrat, co je ten růžový prášek, který bere pan Novák 2x denně na tlak; sen pacientů, kteří by nemuseli složitě znovu a znovu opakovat, na co zemřel dědeček a podstupovat opakovaně stejná vyšetření v krátkých časových intervalech jenom proto, že výsledky nemá zdravotník k dispozici; a konečně i sen zdravotních pojišťoven bránící duplicitě stejných vyšetření a tím snižující náklady na zdravotní péči.

[citace1]Záměr smysluplný a podporovaný v posledních 15ti létech na všech světových fórech zabývajících se eHealth – tj. využitím elektronických aplikací v medicíně. Řada pilotních projektů v evropských zemích i v zámoří byla konkrétně v oblasti EMR (electronic medical records), případně EHR (electronic health records) realizována – všechny s pozitivním výsledkem. Bylo o nich referováno na kongresech a v odborných médiích, a tak víme, že tyto pilotní projekty měly několik odlišných rysů od projektu IZIP:

Jednak stály podstatně méně peněz, a to řádově, ačkoliv mnohé byly realizovány na území větším, než jsou Čechy, a registrovaly více než 2 miliony pacientů, které udávají tvůrci IZIPu (o tomto čísle lze ostatně s úspěchem pochybovat).

Tyto projekty navíc netrvaly 10 let, ale zkoušeny byly nejdéle po dobu pěti let, někdy pouze roky dva, a dále již byly v rámci té které lokality běžně používány.

A hlavně – fungovaly.

Co říci k tomu, že v loňském roce po více než deseti létech měli pracovníci IZIPu k dispozici pouze úžasnou demoverzi, na které ukazovali výhodnost systému, avšak konkrétní aplikace vůbec neběžela? Kdo programoval SW, který není schopen filtrovat údaje tak, aby přehledně vyhledal např. vývoj glykémie za určité období? Lékařské zprávy se sice daly v systému najít – pokud je tam ovšem lékaři umísťovali, a takových byla vpravdě jen hrstka – avšak jejich podoba byla naprosto nevyužitelná. Hledejte např. ve výsledcích laboratorních testů konkrétní hodnotu, když máte před sebou wordovou stránku s údaji nasypanými jeden za druhým a navíc bez referenčních hodnot. Skvělá práce, za kterou určitě přísluší odměna. Jen v roce 2009 si devět zaměstnanců firmy IZIP za ni rozdělilo odměny ve výši 59 milionů korun.

A tak lze říci, že pánové za dlouhou dobu a velké peníze prostě vyrobili shit. S velkou slávou jej propagovali na všech konferencích, které měly cokoliv společného s telemedicínou a eHealth, případně s řízením zdravotnictví. Je to asi rok a půl, kdy oba europoslanci demonstrovali IZIP v Bruselu a Evropská komise o tom referovala na webových stránkách newsletteru eHealth jako o celonárodním úspěchu! Prostě obrovská bublina, za kterou nebylo nic. Podobně jako obchodní dům Sen, kdy si jeho tvůrci vystřelili z Čechů. Tehdy to stálo ty, co uvěřili, jen trochu času. IZIP nás stál více. Nejenom ty dvě miliardy, ale i deset let, za které se dal vybudovat opravdu funkční systém. Proč VZP nereagovala již před dvěma léty, kdy se začala zabývat zkoumáním možnosti zavést jiný typ elektronických zdravotních knížek? Že by to tvůrci IZIPu měli domluveno s panem ředitelem Horákem? A prodej části akcií IZIPu do Švýcarska, odkud je pak VZP musela vykoupit, aby mohla o IZIPu rozhodovat, a nemusela se bát arbitráže – prostě geniální tah. Nebo spíše tunel. A tak se teď europoslanci smějí, protože k výdělkům z Bruselu přihodili ještě zisky z IZIPu. V klidu jim to prošlo, a ačkoliv opozice nyní volá po prošetření, stejně se jako vždy nic nestane. V Čechách prostě není zvykem, aby politik, pokud na něj praskne levárna, měl alespoň tolik slušnosti, aby odešel z veřejného života. V Čechách se stydíme my, normální občané, a stydíme se sami za sebe, že to snášíme. Jak dlouho ještě?[citace2]

IZIP byl deklarován jako doklad naší světovosti a výkladní skříň inovativnosti našeho zdravotnictví a SW průmyslu. Výsledek hovoří za vše. Vše však také nasvědčuje závěru, že se nejedná o neúspěšný podnikatelský záměr (jakkoli na počátku se o upřímně míněný projekt mohlo jednat), ale minimálně od okamžiku přeprodejů vlastnických podílů o promyšlený tunel. Laik i odborník zůstávají v úžasu, jak je možné, že trvalo tak dlouho, než tato bublina splaskla. A také si kladou řadu otázek: Kdo vyvodí osobní odpovědnost za prošustrované miliardy? Vyšetří se skutečné toky peněz, které v projektu probíhaly, z forenzního hlediska?  A hlavně: Kolik takových „izipů“ ještě stále financují daňoví poplatníci? A jaká opatření VZP, MZ a vláda ČR přijmou,  aby se takový případ napříště nemohl opakovat? Nebo že bychom se ptali příliš moc? Pan ministr Heger řekl, že jej mrzí, že projekt končí neúspěchem. Mrzutost pana ministra mne ale opravdu nedojímá.

Paní redaktorka Válková na iDnes se rovněž ptala, kdo ponese odpovědnost za to, že stát prostřednictvím největší zdravotní pojišťovny držel léta při životě projekt, který nebyl funkční? A spolu s ní se ptáme i my. První krok – zastavení nefunkčního projektu – byl naštěstí již učiněn. A jak došlo k tomu, že dosud bohorovný IZIP přistoupil na ukončení svých lukrativních zisků? Správní rada VZP se jednoduše naštvala. Audit totiž ukázal, že IZIP za peníze pojišťovny pořádal golfový turnaj pro prominentní hosty nebo sponzoroval symfonický orchestr. Že by se to pověstné ucho u džbánu přece jen začalo trhat?

Diskusi k článku sledujte níže a také zde.

Obecně je tento zákon považován a za jeden z nejvýznamnějších faktorů, které pozitivně přispěly k vysoké inovativnosti americké ekonomiky v posledních třiceti letech. V důsledku nepolevující ekonomické krize jsme však nyní svědky snah o přehodnocení celého inovačního paradigmatu Spojených států, kritice se nevyhnul ani dosud nedotknutelný Bayh-Dole Act. Vlivná Kauffmanova nadace (The Ewing Marion Kauffman Foundation) doporučila pro zvýšení rychlosti růstu americké ekonomiky a snížení nezaměstnanosti zavedení řady významných opatření, která se opírají o šest základních pilířů:

1. Udělení imigrantského statutu všem zájemcům s vysokoškolským diplomem v oblasti přírodních věd, technických a inženýrských věd a matematiky.
2. Zlepšení přístupu start-up společností k  financování při raných stadiích jejich vývoje a zavedení daňových slev z kapitálových výnosů.
3. Snížení byrokratické zátěže finančních výkazů pro MSP.
4. Snížení patentových poplatků a urychlení vyřizování patentových žádostí.
5. Umožnění akademickým pracovníkům volně nakládat s duševním vlastnictvím, které sami vytvořili.
6. Omezení regulační zátěže omezující rozvoj MSP.

Tato opatření potom převzal do své zprávy i poradní sbor presidenta Obamy pro pracovní příležitosti (President Obama’s Jobs Council) a nakonec se objevila i v návrhu nového zákona Start Up Visa Act předloženého bývalým prezidentským kandidátem John Kerrym v roce 2011 do Senátu.

Právě bod 5) tohoto návrhu rozpoutal v inovační komunitě Spojených států živou diskusi. Jeho případná implementace by totiž znamenala faktické zrušení systému zavedeného Bayh-Doyle Actem a navrácení vlastnictví nehmotných statků vytvořených při výzkumu a vývoji hrazeném z veřejných prostředků zpět státu s tím, že za jeho management by neodpovídaly university (jak je tomu v USA dnes) nýbrž samotní jeho původci.

Stanovisko odpůrců Start UP Visa Act shrnuli senátor za Indianu Birch Bayh (jeden z autorů původního zákona) a Joseph P. Allen z Allen Associates ve svém stanovisku k tomuto zákonu, o kterém nedávno informoval časopis The Atlantic. Na základě statistických argumentů důrazně argumentují tím, že současný systém nakládání s duševním vlastnictvím, jehož vytvoření bylo financováno z veřejných zdrojů, funguje a jeho případné zrušení by vedlo ke vzniku právě těch problémů, které se přijetím Bayh-Dole Act podařilo vyřešit. Zdá se, že toto stanovisko má větší odbornou i politickou podporu, neboť GovTrack.us, který mapuje legislativní aktivitu v USA, odhaduje pravděpodobnost přijetí zmíněného zákona v jeho současné podobě na pouhé 1%! Bayh-Dole Act tedy patrně přežije i toto tsunami.

Minulý týden došlo k velmi vážnému selhání Grantové agentury ČR (GA ČR) – v nejméně vhodné době zkolaboval on-line systém pro podávání grantových přihlášek, a to včetně záloh, takže byla ztracena veškerá vložená data. To asi není žádná katastrofa, spíše jen velká nepříjemnost, protože každý má zřejmě příslušné texty uložené a po obnovení funkčnosti systému je bude možné během několika hodin znovu vložit.

Tato nehoda ale jen zvýraznila opakovaná manažerská selhání, která má současné vedení Grantové agentury ČR (především její předseda Petr Matějů) na svědomí.

Typická Hlava XXII

1. Není mi jasné, proč se GA ČR přestěhovala z budovy Akademie věd ČR v centru Prahy na hůře přístupnou, hůře vybavenou, ale zato dražší (nájemným) lokalitu na Evropské třídě.
2. Ono nynější selhání IT je zřejmě důsledkem špatného výběru dodavatelské firmy; troufám si říci, že pokud by GA ČR jako kdysi využívala IT služeb v budově Akademie věd, k takovému průšvihu by nedošlo.
3. To, co mně však (ale i mnoha mým kolegům) vadí mnohem a mnohem více, je, že vedení Grantové agentury ČR se v posledních několika letech chovalo k badatelům velice nevstřícně – v mnoha případech byly z malicherných formálních důvodů zamítány grantové přihlášky, jejichž přípravou navrhovatelé strávili desítky hodin namáhavé práce. Ty důvody byly někdy skutečně NEUVĚŘITELNĚ malicherné – například rozsah některého oddílu přihlášky nepatrně překročen (třeba i jen z důvodu konverze on-line systémem do pdf), nebo v některém identifikačním údaji byl triviální překlep. Dokonce byly návrhy zamítnuty i jen proto, že navrhovatelem byla navíc připojena nějaká příloha uvádějící podrobnosti o řešitelském týmu – přitom připojení příloh nebylo nikde zakázáno, a pokud by jakkoli vadily, mohly být prostě ignorovány.
4. Byrokratické utahování šroubů bylo rok od roku horší – neustále se zpřísňovaly podmínky pro podávání grantových přihlášek a každoroční vyhodnocování jejich plnění; zcela absurdním přečinem například bylo, když vedoucí projektu nečerpal mzdové grantové prostředky (protože byl dostatečně placen z institucionálních zdrojů). V podmínkách pro letošní, prozatím pozastavenou, soutěž byl požadavek konkrétního jmenování pracovníků, kteří se za rok budou na projektu podílet. Přičemž ovšem přijetí nového pracovníka je často zcela logicky podmíněno právě získáním grantu – typická Hlava XXII…
5. Za velmi problematické považuji i vyhodnocování úspěšnosti plnění grantových projektů. Je samozřejmě potřeba dbát na to, aby ze tříletého projektu vzešel nějaký konkrétní výsledek ve formě alespoň jedné solidní publikace. Ale velmi formalistní přístup k tomuto požadavku vede k tomu, že za úspěšně řešené se považují projekty, jejichž plodem bylo co nejvíce publikací třeba i v podřadných časopisech s nízkým impaktovým faktorem. A už vyloženě škodlivé může být, když se pětiletý projekt po třech letech zastaví proto, že z něj dosud nevznikla žádná publikace. To vede k tomu, že lidé raději publikují „nedopečené“ věci v podřadných žurnálech, místo aby projekt dotáhli k něčemu skutečně cennému, publikovatelnému ve špičkovém časopise (takový recentní konkrétní případ znám zblízka…).

 Topolánkovská „reforma“ plíživě pokračuje

V předsednictvu Grantové agentury ČR přitom sedí vědci (přinejmenším bývalí), kteří by měli mít porozumění pro své kolegy-žadatele. Tito lidé však jsou zřejmě již příliš odtrženi od skutečných problémů vědy, protože jsou již příliš dlouho funkcionáři. Posvátné jsou pro ně úřední formality a sporné případy vykládají alibisticky zásadně v neprospěch badatelů. Jsem přesvědčen, že v některých z těch sporných případů by dokonce soudní přezkoumání případných stížností dalo za pravdu stěžovatelům – například když k vyloučení došlo kvůli připojení nějaké nepovinné, ale nezakázané přílohy.

Řekl bych, že není náhodou, že předseda Grantové agentury ČR a někteří další členové předsednictva byli a jsou také zastánci pověstného „kafemlejnkového“ systému hodnocení produktivity výzkumných institucí a aktivně podporovali zhoubný plán Mirka Topolánka a Miroslavy Kopicové na „reformu“ českého výzkumu (a dokonce se významným způsobem podíleli na jeho vypracování). Mimochodem – je pro mě zcela nepochopitelné, že Kopicová je stále na mimořádně významné pozici první místopředsedkyně Rady pro výzkum, vývoj a inovace (respektive ono to asi je docela pochopitelné, protože Nečasova vláda je snad ještě horší verzí té Topolánkovy a ona topolánkovská „reforma“ plíživým způsobem pokračuje).

Očekával bych nebyrokratickou vstřícnost

Je ovšem potřeba poctivě říci, že alespoň podle mých zkušeností člena jedné z odborných komisí Grantové agentury ČR funguje jinak tato instituce na základní úrovni docela dobře a férově (alespoň v těch oborech, kterým rozumím) a že zásadním problémem je její zoufalé podfinancování (v komisi 302, ve které působím, by si zasloužilo financování možná dvakrát víc projektů, ale prostě na to není dost peněz). A je také pravdou, že personál Grantové agentury ČR, to jest pracovníci, respektive hlavně pracovnice vyřizující veškerou administrativu kolem grantů a poskytující servis odborným komisím, jsou velice kvalitní a vstřícné. A pravdou je i to, že jiné grantové agentury (například ministerstva zdravotnictví, o ministerstvu průmyslu a obchodu ani nemluvě) jsou, pokud jde o tu byrokracii, ale i odbornou úroveň, mnohem horší než Grantová agentura ČR.

Tím spíše bych očekával, že by se vedení GA ČR mělo maximálně snažit o nebyrokratickou vstřícnost. Jistě by šlo například snadno zařídit, aby předkladatelé grantových žádostí obsahujících malicherné formální nedostatky byli vyzváni k jejich odstranění a aby ve sporných případech byla preferována alternativa příznivá žadateli.

Nejsem si ovšem jist, zda se něčeho takového dočkáme, pokud se nezmění současné vedení agentury, především její předseda.

Jedna z nejhloupějších reklam současnosti nás přesvědčuje, že peněženku či auto bychom neukradli a koupit si nelegální kopii filmu nesmíme také, protože je to stejný zločin. To je lživější tvrzení, než kterým jsme obvykle v reklamách vystaveni. Pokud někdo okrádá ostatní, jsou to filmová studia a další nadnárodní korporace. Dělají to dlouho a systematicky.

Celý názor najdete pod odkazem výše.

Otázku v titulku článku se tak trochu ostýchám vůbec položit. Většinou se totiž pokládá za samozřejmé, že systém založený co nejvíce na „účelovém“, respektive „projektovém“ financování je samozřejmě lepší než systém založený na „institucionálním“ financování. V tvrdé soutěži o omezené zdroje se přeci nejlépe prosadí nejkvalitnější projekty. Také já jsem byl až donedávna stejného mínění.

Když u nás grantový systém v polovině 90. let začínal (první byla Grantová agentura AV), byla to jednoznačně pozitivní věc, která pomáhala rozrušit dosavadní zkostnatělý, rovnostářský systém založený spíše na dobrých vztazích se šéfem instituce než na kvalitě výzkumného týmu. Granty byly tehdy jen jakýmsi (i když významným) přilepšením k institucionálnímu financování základního výzkumu.

Během dalších zhruba deseti let se ale situace zásadně změnila – institucionální finance stačily postupně ani ne na provozní náklady budov a na část základních mezd pracovníků; veškeré přímé náklady na výzkumnou činnost a stále větší část mzdových nákladů pocházely z oněch vysoutěžených „účelových“ (grantových, projektových) zdrojů poskytovaných několika grantovými agenturami a řadou programů několika ministerstev.

Negativa současné situace

V současnosti je typický rozpočet výzkumné instituce založen z více než 50 až 60 procent na účelových prostředcích. Jaké jsou negativní stránky této situace?

[citace1]Výzkumníci (zvláště vedoucí výzkumných týmů) tráví čím dál více času spisováním projektů, ale také posuzováním jiných projektů v odborných komisích nebo jako odborní externí recenzenti. A pokud v soutěži uspějí, tráví vždy koncem roku spoustu času psaním průběžných a závěrečných zpráv.

Z badatelů se tak chtě nechtě stávají spisovatelé projektů a grantových přihlášek (přičemž ne vždy platí, že nejlepší badatel je i nejlepším grantovým spisovatelem…). Značné sumy grantových prostředků se pak často scházejí u vědecky průměrných specialistů na spisování grantových projektů.

Čím dál větší význam mají specializovaní pracovníci, či dokonce firmy pomáhající (samozřejmě nikoli zadarmo) s vypracováním formálně dokonalých projektů. To platí především pro projekty „bruselské“, které většinou vyžadují zapojení značného počtu účastníků z různých zemí (to je samo o sobě téma pro samostatný článek).

Náklady na provozování grantových agentur a administraci programů rozhodně nejsou zanedbatelné a ujídají z prostředků, které by měly jít na podporu výzkumu.

„Loterijní“ rozhodování

Většina z nás, kteří slouží v odborných komisích posuzujících grantové přihlášky, se asi shodne, že prakticky stoprocentně uspějí opravdu vědecky výborné projekty a neuspějí projekty špatné. Většina projektů však patří do „šedé zóny“ v zásadě dobrých, i když ne vynikajících projektů, u kterých v podstatě nelze objektivně rozhodnout, které by podporu dostat měly a které ne. Rozhodování je pak v podstatě „loterijní“ – záleží na tom, jestli žadatel vyfasuje náročnějšího oponenta než někdo jiný, případně na nějakém jiném podružném faktoru. Nejspravedlivějším rozhodováním v této kategorii projektů by asi bylo losování…

Kapitolou samou pro sebe je byrokratické vylučování projektů ještě před odborným posouzením na základě často malicherných formálních chyb (o tom napíšu příště zvlášť, protože mě to obzvláště hněte).

Tematická roztříštěnost a nestabilita

Velkým problémem, který výzkumným institucím přináší absolutní závislost badatelů na grantových prostředcích, je tematická roztříštěnost a nestabilita. Finanční prostředky dostupné pro typický grantový projekt jsou dosti omezené. Pokud se tedy chce nějaká i nepříliš velká skupina „uživit“, musí sehnat několik grantů, které se pochopitelně nesmějí týkat stejného tématu. Proto je třeba buď umně vymýšlet projekty tak, aby vypadaly odlišně, i když tomu tak ve skutečnosti není, nebo pracovat na několika oddělených tématech.

[citace2]Dost často se stane, že i kvalitní výzkumná skupina v důsledku výše zmíněného „polo-loterijního“ systému neuspěje ve snaze nahradit končící grantovou podporu. To může být malá tragédie, protože přechodná institucionální výpomoc je v situaci napjatého rozpočtu obtížná, ne-li nemožná.

Pracuje-li badatel na nějakém grantovém projektu a po roce či dvou se ukáže, že původní záměr příliš nesplňuje očekávání, měl by projekt zastavit. To ovšem z pudu sebezáchovy nikdo neudělá – raději bude dál pokračovat na nanicovatém projektu po celou plánovanou dobu, vyplodí pár publikací typu „nic moc“, a tím formálně uspokojí poskytovatele podpory.

Ani ta selekce nejkvalitnějších týmů náročnou grantovou soutěží nakonec příliš nefunguje – když badatel ví, že u nejnáročnější grantové agentury (po zrušení Grantové agentury AV je jí nyní Grantová agentura ČR, GAČR) neuspěje, zkusí to u nějakého mnohem méně náročného resortního poskytovatele. S vynaložením dostatečné vytrvalosti a námahy se nakonec dostane skoro na každého…

Topolánkův omyl

To, že badatelé tráví neúměrně velké množství času sepisováním projektů, průběžných zpráv a posuzováním jiných projektů, samozřejmě není žádná česká specialita; stejně, ba ještě horší je to i v ostatních zemích. Ve vyspělých zemích ovšem existují instituce, ve kterých institucionální prostředky úplně, nebo alespoň téměř úplně jejich badatelům postačí, takže nepotřebují shánět grantové prostředky a mohou se soustředit na vědeckou práci.

Mezi takové státní, respektive veřejnoprávní instituce patří například americké Národní ústavy zdraví (NIH), britské ústavy Medical Research Council (MRC), ale do značné míry i německé ústavy Společnosti Maxe Placka (MPI), u kterých institucionální financování představuje kolem 85 procent celkového rozpočtu. A samozřejmě sem patří i početné výzkumné instituce podporované ze soukromých a nadačních zdrojů (například britský Cancer UK).

Mimochodem, před třemi lety navštívil náš ústav tehdejší premiér Mirek Topolánek a tvrdil nám, že žádoucí je stav, kdy institucionální prostředky budou představovat jen 20 procent celkového rozpočtu, což je prý situace na německýchy ústavech MPI. Nenechal si vysvětlit, že je to tam právě opačně…

Čas na radikální změnu…

Po dnes již mnohaletých zkušenostech jsem tedy čím dál tím více přesvědčen, že bychom mohli zkusit radikální změnu financování výzkumu – výrazně posílit institucionální složku na úkor té „účelové“. Takové řešení by samozřejmě kladlo výrazně větší nároky na šéfy výzkumných institucí, kteří by museli zajistit „spravedlivou“ (což může, ale rozhodně nemusí znamenat „rovnostářskou“) distribuci prostředků mezi jednotlivé výzkumné týmy. Skutečně spravedlivé rozdělení institucionálních prostředků by mělo být založeno na zhodnocení perspektivnosti jednotlivých týmů a na jejich dosavadní vědecké produktivitě.[citace3]

To by samozřejmě muselo vycházet (alespoň ve mně blízkých přírodovědných oborech) především ze scientometrických údajů (kolik publikací v jak kvalitních odborných časopisech a s jakým citačním ohlasem již ten který badatel a jeho tým vytvořili). V rámci takového systému by se snadno dala zajistit i mimořádná podpora pro absolutně špičkové týmy – skvělým příkladem, jak to dělat, je Praemium Academiae udělovaná Akademií věd ČR.

V takovémto systému by samozřejmě zásadní roli musela hrát pravidelná náročná nezávislá evaluace výzkumných institucí, která by zabránila „zbahnění“ systému, jenž by snadno mohl sklouznout k nepřijatelnému rovnostářství nebo naopak ke zvýhodňování kamarádů šéfa instituce.

… nebo komplementární řešení?

Jiným, respektive komplementárním řešením by bylo rozdělování účelových prostředků na základě pouze velmi stručných projektů, jejichž příprava by zabrala podstatně méně vzácného času badatelů. V takových projektech by se v zásadě pouze deklaroval zásadní směr výzkumu (například „imunoreceptorová signalizace“, „teorie chemické vazby“, „biologie kmenových buněk“) vycházející více či méně z dosavadního výzkumného zaměření daného badatele. Pro rozhodnutí o přidělení grantových prostředků by samozřejmě zásadní roli hrálo to, jak úspěšný byl navrhovatel v minulosti (co již dokázal). Také zde by se posuzovatelé samozřejmě neobešli v prvé řadě bez moudře posouzených scientometrických údajů (opět mluvím hlavně o velkých přírodovědných oborech).

V takovém systému by zdánlivě byli znevýhodnění začínající mladí badatelé. Nemyslím, že by to musel být problém – snadno by se dal vyřešit zavedením (již existující) kategorie juniorských grantů, ve které by spolu soutěžili věkově srovnatelní uchazeči, kteří by ovšem již měli mít za sebou nějaké výsledky (z doby svého doktorského studia a postdoktorálních pobytů v zavedených laboratořích).

Jsem přesvědčen, že taková zásadní změna principu financování základního výzkumu by vedla ke zvýšení efektivity, protože by ušetřila spoustu nesmírně cenného času vědců, ale i hodně peněz spotřebovaných na administraci grantových agentur a příslušných resortních odborů poskytovatelů výzkumných programů. Jsem ale realista a uvědomuji si, že tento návrh asi sotva uspěje. Snad by alespoň stačilo, aby se zastavil nynější nepřijatelný trend k onomu Topolánkovu ideálu postupné likvidace institucionálního financování.

Nový srovnávací přehled Unie inovací (Innovation Union Scoreboard – IUS) pro rok 2011 nabízí velmi zajímavé a podnětné počtení. Předmětem této výroční studie Evropské komise je multikriteriální hodnocení inovační výkonnosti 27 členských zemí Evropské unie. Přehled zároveň nabízí srovnání výkonnosti EU s jejími hlavními konkurenty – Spojenými státy, Kanadou, Japonskem, Koreou a zeměmi BRIC. IUS navíc umožňuje porovnat výkonnost zemí střední a východní Evropy s ostatními členskými státy EU.

[citace1]Ačkoli žádná ze zemí regionu CEE nebyla zařazena mezi „vedoucí inovátory“ (přední pozice obsadily Dánsko, Finsko, Německo a Švédsko), nemáme se za co stydět. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko vykázaly výkonnost jen těsně pod průměrem EU-27 a zařadily se tak mezi „mírné inovátory“.

Inovační výkonnost Bulharska a Rumunska byl ohodnocena výrazněji níže než je průměr EU-27 a tyto země tak byly zařazeny mezi „nejslabší inovátory“. Na druhou stranu se však obě umístily na špici v hospodářském růstu s ročním tempem růstu výrazně přesahujícím 5%. Velmi povzbudivá je i skutečnost, že země regionu CEE obecně vzato dohání členské země řazené mezi vedoucí inovátory. Nesmíme však usnout na vavřínech, neboť z přehledu IUS také vyplývá, že se tempo tohoto pokroku zpomaluje.

Mezi oblasti, v nichž se potřebujeme zlepšit, patří otevřené, vynikající a atraktivní výzkumné systémy (mimo jiné je třeba zlepšit kvalitu vědeckých publikací), vazby a podnikání (malé a střední podniky inovující v rámci svých zdrojů, spolupráce), duševní vlastnictví a inovátoři.

Význam spolupráce mezi různými subjekty zdůraznila i nedávná studie GE Global Innovation Barometer vypracovaná společností StrategyOne, která mimo jiné zmiňovala také „partnerský paradox“: [citace2]86 % vedoucí pracovníků je přesvědčeno, že spolupráce s partnery představuje jeden z pilířů nového inovačního modelu, avšak pouhých 21 % považuje navazování nových partnerství za neodkladnou prioritu pro posílení každodenních inovačních aktivit.

Dobrá zpráva je, že některé z těchto slabších oblastí již doznaly určitých změn k lepšímu – většina zemí regionu CEE se zlepšuje v ukazatelích „ochranné známky Společenství“ a „design Společenství“ (oba jsou významnými ukazateli úrovně v oblasti duševního vlastnictví) a některé ze zemí, jako například Bulharsko a Maďarsko, vykázaly silný růst také v oblasti investic podniků.

Region CEE má obrovské možnosti. Pro Evropskou unii platí určitý společenský a ekonomický imperativ velící zajistit, aby se Evropa stala skutečnou „Unií inovací“, jak zamýšlí Evropská komise. Závisí na tom naše budoucí konkurenceschopnost jako individuálních států, regionu CEE i jako celé EU.

Zdroj: GE for CEE

Doporučené odkazy:

• Podniky musí zvýšit svoji inovační výkonnost
• INOVACE: Světová konkurence vyžaduje inovace
• The Innovation Union Scoreboard2011

Před časem jsem tu spekuloval, jak si asi Rada pro výzkum poradí se sestavováním rozpočtu na výzkum, pokud se zřekne kafemlejnku. Upozorňoval jsem na velký prostor pro netransparentní postupy, leštění klik vůbec pro ty, kdo rádi loví v kalných vodách. Nyní už můžeme postup rozepsat přímo do návodu, co dělat konkrétně, pokud chcete nějaké zájmové skupině přilepšit. Uvažujme, že fandíte resortu X, kterému chcete zvýšit rozpočet, protože kafemlejnek mu nenamele tolik, kolik byste si přáli. Na příkladu z pátečního jednání Rady pro výzkum si to konkretizujme.

Vzbuďte dojem časové tísně a předložte materiál těsně před jednáním. Jednací řád Rady pro výzkum sice říká, že předkládané materiály mají dostat její členové dva týdny před zasedáním, aby je mohli připomínkovat, ale nevadí – řekněte, že je to naléhavé a nedalo se jinak. V den zasedání tak dostali členové na stůl na papír vytištěnou tabulku s čísly – sice veškerá data byla známa několik měsíců, ale to sem nepleťme. Důležité je, že nikdo nebude mít možnost včas si prověřit údaje.

[citace1]Trošku popleťte údaje za minulý rok – nadhodnoťte svůj resort X a podhodnoťte ty ostatní. Výsledná meziroční změna tak bude pro ostatní vypadat přijatelně. Tentokrát se to „podařilo“ tak, že zpravodaj pro rozpočet dvakrát odečetl tzv. penalizace za chybné výsledky – ale to je vedlejší, příště se najde jistě něco jiného. Důležité je, že při pohledu na tabulku vidí každý účastník u sebe nárůst – třeba mírný, ačkoliv ve skutečnosti se ho týká pokles. Že se na to později přijde, nevadí: to už budou čísla schválená a za překlep se omluvíme.

Protože se momentálně volá po „ne-kafemlejnku“, máte nepřeberné možnosti, jak to namíchat, takže si vyberte tu nevýhodnější. Dala by se opsat čísla z loňska bez penalizací, nebo s penalizacemi a modifikovat rozpočet proporcionálně, nebo zprůměrovat loňský a předloňský rok, prostě cokoliv. Jako nejvýhodnější se ale tentokrát ukázalo použití tzv. „střednědobého výhledu“, což jsou čísla, která odhadují vývoj pro jednotlivé resorty v předchozích rozpočtech. Tentokrát zůstala ve střednědobém výhledu čísla z jedné z variant státního rozpočtu na výzkum, kterou připravoval tentýž zpravodaj: určitými kvazimatematickými operacemi se snažil pomoci resortu X. Část členů Rady ale tenkrát upozorňovala, že takovýto postup neodpovídá zákonu a podpořila alternativní verzi rozpočtu, kterou pak nakonec také schválila vláda. Třebaže střednědobý výhled je závazný pouze jako celková suma a nikoliv po jednotlivých resortech, trvejte na tom, že toto jsou ta pravá čísla. To, že čísla vznikla z návrhu, který vláda odmítla, nikdo v daný okamžik vědět nebude.

Aby měl váš návrh co nejlepší šanci, nabídněte nějaký drobný kompromis a nechte o něj sehrát bitvu. I těm, které oškubete, tak dopřejete pocit vítězství a tím spíš na váš konstrukt přistoupí. Tentokrát zpravodaj kromě výše uvedeného postupu nabídl ještě dvě další varianty, kdy se buď z 90% nebo z 80% použije jeho postup a z 10% či 20% Radou schválené hodnocení výsledků (kafemlejnek). Takže na pátečním jednání Rady se skutečně strhla vášnivá diskuse, jestli se má onen nenáviděný kafemlejnek použít s 0%, nebo 10%, nebo 20% váhou, a když pak po hlasování o jeden hlas zvítězila dvacetiprocentní varianta, mohl být každý více-méně spokojen. Uhájil co se dalo.

Ovšem resort X může být nespokojenější, protože oproti prostému použití kafemlejnku si přilepšil o 350 milionů. Drobný problém, že to neodpovídá zákonu ani vládou schválené metodice, se zase nějak vysvětlí.

[citace2]Jiří Chýla se mi ve svém blogu, komentujícím můj předchozí příspěvek smál, že jsem smutný, že je kafemlejnku odzvoněno. Přiznám se, že z tohoto postupu opravdu veselý nejsem. Někdo se teď sice může radovat, že jeho oblíbená instituce dostane více a kafemlejnek na frak. Ovšem měl by myslet dál. Popřeme-li pravidla, co se stane až bude u kormidla někdo jiný? Každá záminka bude dobrá, aby se odklánělo zase jiným směrem, třeba bude zrovna v kurzu „podpora konkurenceschopnosti průmyslového výzkumu“ nebo „zachování národní identity udržitelným zelinářstvím“, prostě cokoliv.

Přitom by bylo řešení celkem jednoduché. Předem z rozpočtu na výzkum odložit finance na záchranu tragicky postižených kafemlejnkem. Zbytek rozdělit – přesně podle zákona a vládou schválené metodiky (sice se neustále tvrdí, jak je ten kafemlejnek špatný, ale ukazuje se, že má své zastánce, viz článek děkanů v Lidových novinách z 8.2. a připomínky k němu). Pak se podívat, kdo bude vlastně kafemlejnkem tragicky postižen: je to opravdu vina kafemlenku, nebo se snaží ze státního rozpočtu nasávat nevýkonná a neefektivní instituce? V prvním případě pak navrhnout vládě nápravu z odložených financí, v tom druhém zrušení zbytečné přítěže.

Tento příspěvek zatím nemohu doplnit odkazy na konkrétní dokumenty s čísly, ale zanedlouho tomu snad bude jinak. Rada na svém pátečním zasedání schválila, že bude veškeré projednané materiály zveřejňovat. Toto je krok správným směrem.

Evoluční biolog Mark Pagel z University of Reading představil na stránkách vědeckého týdeníku Nature zajímavou úvahu. Podle něj jsme se evolučně dostali tam, kde jsme, díky schopnosti sdílet myšlenky a takto získané ideje dále rozvíjet. Předurčily nás k tomu dvě schopnosti, jimiž vládli už naši pravěcí předkové. První z nich je sociální učení a druhou pak „teorie mysli“.

Sociální učení lze velmi zjednodušeně označit jako opičení nebo okoukávání. Spoustu nových věcí se naučíme tím, že vidíme, jak je provádějí druzí. Návštěvník cizího města nemusí předem studovat návod na to, jak si má označit jízdenku ve vozidlech místní hromadné dopravy, ani se na to nemusí složitě vyptávat řidiče či spolucestujících. Stačí se jen dívat, jak to dělají druzí.

Teorie mysli nám dovoluje odhadnout, co si myslí a co cítí jiní lidé. Jejich myšlenky sice nevidíme, neslyšíme necítíme ani si na ně nemůžeme hmátnout. Víme však, jak se honí myšlenky v hlavě nám samotným, a umíme si představit, že velmi podobné procesy běží i v myslích lidí kolem nás. Díky tomu vnímáme pocity druhých a chápeme motivy, kterými jsou vedeni. Pozorováním někoho, kdo se snaží zatlouct hřebík do zdi, se naučíme nejen držet kladivo a tlouct jím do hlavičky hřebíku. Zároveň pochopíme, že úder do palce asi není součástí odkoukávané technologie a že když se hřebík ohne, není to žádoucí výsledný stav. V prvním případě „bijec“ křičí bolestí a kleje, v druhém krčí nespokojeně nos a rovněž kleje.[citace3]

Před 160 až 200 tisíciletími se člověk vybavil vymoženostmi sociálního učení a teorie mysli a tím bylo podle Pagela zaděláno na velkou krizi. Vyvolaly ji „vizuální krádeže“. Lidé byli schopni krást nejen cizí ženy, pazourky, kůže a jelení kýty, ale dokonce i myšlenky. Někdo dlouho a pracně vymýšlel nový typ návnady pro lov ryb. Druhý to mžiknutím oka okoukl a začal nový typ návnady užívat. Nestálo ho to prakticky žádnou námahu. V této situaci bylo výhodnější okoukávat nové techniky, než je sám vyvíjet. Řešení se zdálo nasnadě. Nová dovednost se musí před ostatními utajit. A tak se zrodilo zatloukání, tušování a maskování, jež nás provází dodnes. Houbař vám neprozradí místa, „kde rostou“. Recept na becherovku leží v nedobytném trezoru stejně jako výkresy nové automobilové převodovky nebo plasmové obrazovky. Moderní doba nahradila v mnoha případech ocelové stěny trezorů neméně pevnými bariérami právních norem omezujících přístup k informacím a technologiím systémem patentů, užitných vzorů a autorských práv.

Naši předci ale záhy zjistili, že jenom s utajováním daleko nedojdou. Kdyby si to nejlepší, co objevili nebo vynalezli, nechali pro sebe, společenský pokrok by se povážlivě zpomalil. Lidé by se proměnili na bandu nesnášenlivých paranoiků ohlížejících se permanentně přes rameno. Žili by ve světě plném podezřívání a pocitů křivdy.

„Abychom se tomu vyhnuli, museli jsme si vyvinout společenská pravidla a způsoby uvažování, které lidem umožňují výměnu myšlenek, znalostí a technologií bez přehnaného pocitu, že jsou tímto způsobem vlastně zneužíváni,“ píše Mark Pagel v Nature.

Podle Pagela začali lidé v krizi nastolené „vizuálními krádežemi“ a následným utajováním znalostí a dovedností klást velký důraz na to, aby demonstrovali svou vlastní cenu pro společnost. Zároveň tak docházelo k poměřování ceny všech příslušníků společnosti. Pokud někdo odhalil druhým svá „výrobní tajemství“, např. jak vyrobit lepší udici, pak jeho cena v kolektivu stoupla. Získal prestiž úměrnou ceně know-how, které nabídl ke sdílení. Jakmile se tenhle proces jednou spustil, nebylo z něj úniku. Ve společnosti, kde všichni sbírali „body“ nezištnými ba přímo altruistickými skutky, se sobec k velké prestiž nepropracoval. A tak se naši předci stali mistry světa ve spolupráci a lidská společnost se proměnila na společenství, v němž měli významné zastoupení nezištní altruisté.

Pralidé brzy zjistili, že samotná honba za společenskou prestiží jejich kolektivy neochrání před vypočítavými vyžírky. A tak přišlo ke slovu trestání těch, kdo odmítali spolupracovat a zkoušeli se na férovosti druhých přiživovat. Z krize vyvolané „vizuálními krádežemi“ a „výrobními tajemstvími“ vyšlo lidstvo jako společenství, které mnohem více spolupracovalo a bylo výrazně nezištnější – ať už dobrovolně nebo z donucení.

[citace1]Když se zamyslíme nad tím, jaký poprask je dnes kolem volného přístupu k informacím a jak jako na běžícím pásu vyrábíme nejrůznější „nástroje“, které by zabránily „elektronickým krádežím“, nabízí se až nepříjemná analogie s krizí vyvolanou „vizuálními krádežemi“ pravěkých lidí. Možná jsme celkem nepozorovaně vstoupili do své vlastní krize, která ohrožuje sdílení informací, dat a technologií. To by ještě nebylo tak velké neštěstí. Oni si i naši pravěcí předci zpočátku asi neuvědomovali, že mají zaděláno na krizi. Mnohem důležitější je, že se s ní vypořádali. A hlavně – jak to provedli. Neutužili ochranu svých „know-how“ a nezačali si kvůli „copyrightům doby kamenné“ otloukat hlavy pazourkem. Naopak, jejich společnost se otevřela, stala se nezištnější a přátelštější. Pokud někomu natloukli leb pazourkem, pak tomu, kdo tahle nová pravidla spolupráce odmítal či sabotoval. Určitě stojí za zvážení, zda východisko z té dnešní krize ve sdílení informací nevede podobnými cestičkami.

P.S. Autor se dobrovolně přiznává, že se dopustil „vizuální a elektronické krádeže“ a využil komentáře Marka Pagela „Adapted to culture“, který byl zveřejněn v Nature 16. února 2012. (Pagel M.: Nature 482, 297-299). Za polehčující okolnost lze snad uznat, že se o Pagelovy myšlenky nezištně podělil se čtenáři tohoto blogu.